Jdi na obsah Jdi na menu
 


18 - kapitola šestnáct - Historie a nejistota

6. 11. 2009
„Nelíbí se mi to,“ stěžuje si Sára temně. Poslala by Sisku, jenomže ještě nikdy neriskovala takovou vzdálenost. Co by se pak s duchem stalo? Hodlala se zeptat vlčího mistra.
Ten si jen povýšeně odfrkl. „Máš se ještě dost co učit, než budeš moci vystřídat svého otce a tvůj duch jeho Greyhaira (Šedochlupa). Že nevíš, že by měl svého vlastního průvodce? Neukazuje se každému, samozřejmě, ale to je celé příliš dlouhá historie,“ dodal s nenávistí v očích upřených na jednom z gardistů.
Žužu se nachomýtla poblíž, stačil však jediný pohled, aby se zase vrátila zpět do svého rohu. Však co? Za ty informace jí sotva někdo zaplatí. Místo poslouchání dalšího rozhovoru si dala raději pauzu u sklenice vínka, které majitelka domu jakožto pozorná hostitelka donesla před několika minutami ze sklepa. Sklepa, který je už delší dobu propojen s hostincem Rybí šupina.
„A nemohl bys ty? Slyšela jsem, že se umíš udělat neviditelným,“ zkoušela Sára, ovšem stejně neúspěšně.
„Nenápadnost není neviditelnost, ale to bys už v tomto věku mohla sama vědět. Na lidi to možná zapůsobí, má-li jeden trochu cviku, ale „Jiní“ si všímají více. Vojáci jsou příliš hustě rozestavěni a nepůsobí dojmem, že by se jejich počty nebo pozornost měly v brzké době snižovat. Stařec to má vymyšleno dobře. Jestli se mi někdy dostane do rukou…“ zavrčel, že by se za to skutečný vlk nemusel stydět.
Sára se nemohla zbavit špatného dojmu. Ve hře bylo až příliš tajností a záporných odpovědí. Zjišťuje, že vlastně, ač si myslela opak, ve skutečnosti nic netuší. O vlkovi před sebou, starci, dokonce o sobě a své rodině!
„No, pak to zřejmě vyhlíží na spoustu času ohledně té „dlouhé historie“,“ rýpla zkusmo.
Zdálo se, že ustupuje. Snad chce přemýšlením nad příběhem a jeho výkladem přijít na jiné myšlenky nebo nějaký plán. Zeptal se jí, co si myslí, že ví. Vyprávěla tedy nejprve ona.
O vzniku Stínových lovců, čtení podivných deníků, jak to začalo. Zatajila však raději návštěvu věštkyně. A při jeho povídaní pomalu začínala litovat, že tehdy té zmrzačené bytosti nevěřila.
Řekl jí to, co jemu sdělil jeho otec a tak dál do minulosti. Stárli dlouho, nebyli však nijak nadpřirození své zemi. Rod králů v exilu. Pověděl jí tajemství, jež střežila jen rodina… a její rod.
Strážci. Vojáci a zvědové, po staletí věrná osobní stráž a rada v jednom.
„My všichni jsme jen vlčí lidé, ale v mé zemi, tam doma, existují i lidští vlci provázeni duchy svého srdce, odvahy, svědomí nebo strachu. Jak je libo. Je vás víc, vaše rodina se větví po celé zemi, neboť neodoláváte času jako jiné národy. Pomáháte nám, starcům, přežít rychlý pokrok a radíte, kdy z nás mluví jen příliš staré zkušenosti. Vždy se hodí mít s sebou po boku někoho mladšího a vyslechnout čas od času jeho názor.
Přežilo i několik málo dvořanů ze Společenství Koruny, kteřý s králem odešli, pomohli mu uprchnout. Ale Stín si nějak musel najít cestu sem. Jeho vrahové jsou příliš nenápadní a smrtonosní. Zastavíš jednoho a přijde další. Tohle,“ ukázal na svoji jizvu, „mám od jednoho z nich. Naštěstí se domníval, že jsem pouze jedním ze Strážců, nebyl jsem vyzrazen. Zatím. Obávám se však, že tomu bude brzy konec. Náš malý problém s hledáním upíří královny bude mít dohru. Ti tady byla jen hrstka smetánky. Venku jsou další. Znalost jiné krve z nás dělá jejich cíl. A vrazi Gardy Stínů nejsou slepí.
Ten zmetek zbrojíř musel celý příběh nebo alespoň jeho podstatnou část z někoho vytáhnout.
Abychom se mohli vrátit, alespoň někdo z nás, je zapotřebí minimálně tří různých dvořanů. Víc jsem jich zatím stejně naživu nepotkal. V proroctví se praví, že králův průvod čítá Barda-vyhrávače, Vykladače a Královnu.“
Při tom posledním slově se mírně zalknul. Sára si domyslela, proč. Náhle chápala. Z jakého důvodu tak zíral na Kate a spolu s Kerou je nechal v relativním bezpečí. Proč si na svoji výpravu za záchranou posledního dvořana žádal zrovna její přítomnosti tím, že jí hodil zbraň.
Neboť ona sama byla, má se jednou stát, královským strážcem, Kera svým uměním nemůže být ničím jiným, nežli Bardem, Sam jistě se svými schopnostmi oním Vykladačem a Kate, na tu zbývá poslední nutný post. Kate se stala dvořanem z přání krále.
Jak říkala upírka. Cesta je otevřena. A jejich odhalení musí znamenat, že čas se krátí. Možná pomalu, ovšem zcela určitě taktéž jistě. Větší změny si osud nenechá líbit.
Ještě tu noc byli donuceni za početného dohledu spolu se znovuobjevenou a získanou zásilkou zbraní město opustit a vrátit se do neméně ponuré reality.
Starý zbrojíř si musel být jist sám sebou, když je nechal jenom tak odejít. Nebylo se čemu divit. Jeho nový dům byl neproniknutelnou pevností, chráněn lépe než bankovní trezory, pečlivěji než nejdražší muzejní expozice světa. Nebylo úniku.
To je fakt, který si uvědomuji, jak vstupujeme z malého výklenku do hlavní haly a dál, k těžkým kovovým dveřím.
„Došlo mi, že jsme do jednoho v pasti, dokud někdo nenajde odvahu stát se Správcem. Nebylo pak složité najít dům, kde tebe spolu s mým vnukem věznili, ani obstarat slíbenou dodávku. Bohužel, zatímco jsem se dohadoval s úředníky, stalo se tohle všechno.“
Nechápavě se zamračím. „Pokud vím, lék na pokousání vlkodlakem neexistuje. Nepřipadáš mi jako člověk, co by měl v povaze se mi mstít.“
Pochopím, že schody dolů nás brzy přivedou k celám. Soukromý podzemní žalář. Kdo může chtít mít něco takového v domě?
Stařec mi se smíchem odpovídá. „Tak to je zajímavé. Jak někdo může vědět tak moc, a přitom příliš málo. Tvůj strýček byl v tomto pořádně naivní, když mi řekl, co potřebuji momentálně vědět. Lék že neexistuje? Možná je to pravda, v našem světě.“
Za Správcem se zavírají těžké dveře, aby mne ujistily, že zde budu muset nějaký ten čas pobýt. Sama. Je tu zima, jako všude pod zemí. Strhnu z pryčny přikrývku, abych se v lehkých společenských šatech trochu zahřála.
Snažím se nemyslet na to, co se mnou může chtít zbrojíř provést. Jsem tak zmatená, že nemám stejně nejmenší tušení.
 
Unikl jí vítězoslavný výkřik. Našla to!
Poslední sešit schovala Sára Blakeová skutečně nápaditě – přímo do školní knihovny.
Jaká náhoda, že zrovna potřebovala poznámky k referátu! Jaké štěstí, že přímo z toho jednoho regálu, kde její pozornost upoutal i umolousaný zápisník.
Kdyby nehrála v tomto světě studentku právě tohoto oboru v tomto městě jako krytí… Dokonalý úkryt. Cizí člověk oku knihovnice nemůže uniknout. Cizí člověk nic nepronese. Začínala snad věřit v osud?
Přijde si sem a zjstí, že má dalšího z dvořanů přímo před nosem a s věcmi, které již dlouho hledá. Pak navštíví knihovnu, a co se nestane?!
Cítila, že je pouhý krůček od toho, aby se stala vítězem tohoto mnohageneračního tažení. Právě ona zničí poslední šance na vzpouru předáním stránek Stínovi. Tentokrát těch dozajista pravých stránek. A ten ji nebývale odmění, protože si to bude moci beze strachu dovolit.
Ještě téhož dne kráčela jako pávice starým hradem. Dříve místo plné radosti se stalo nejobávanějším v zemi. Celé sídlo hájily desítky a stovky vojáků Gardy Stínů. Mlčenlivých a nenápadných. Ve městě jich byly tisíce.
Těch několik rebelů vyprávějících staré legendy o slávě a rozkvětu království, těch pár stovek skrývajících se elfů a draků či lidských odpůrců, ba i poslední trpaslík z posledního svobodného klanu žijící v té nejmenší sluji – ti všichni budou brzy mrtví.
Mnoho jich jistě nezbývá při tak tvrdém a dlouhém pronásledování. O všechny se postará. Rychle a čistě, jak bylo její předností. Hned, jak ji Stín povýší na nejvyšší post v cechu. Stane se velmistrem vrahů.
V dobré náladě předstoupila před něj s dárkem a velkým očekáváním, se zlou se potázala, když jí dokument roztrhal před očima. „Hlupačko! Mám už dost tvých chyb! Potomek krále se stále může kdykoliv vrátit a ty mi přineseš listy stejně bezcenné jako ty předešlé. Že byly poslední?! To vy, vrazi, jste mi sdělili tajemství deníků. Selhali jste. Honíte se roky za něčím, co neexistuje. Udělej to, jak chceš, ale znič povstání v jeho základech jednou provždy. Proroctví nesmí být naplněno. Tři dvořané nesmí přivést a dosadit krále!“
Otočila se k odchodu, aby mu nemusela čelit déle. Každá vteřina zasahovala její pověst jako rána kladivem, ale zastavil ji příkazem.
Neodvažovala se neuposlechnout. Viděla mnoho těch, kteří tu chybu udělali. Vrátila se tedy k trůnu a poklekla před ním, aby vyslechla plán ďábelštější, než by se sama opovážila vymyslet.
 
„Kam chceš jít?!“
Sára Blakeová ještě nehodlala otci odpustit, co jí tak dlouho tajil. Ani takzvanému králi, kterému by měla sloužit. Cítila se svobodná, chtěla být svobodná. Ne jako on.
Stínoví lovci se už dávno rozjeli po celém městě. Co jiného? I ona hodlala jít „domů“.
On s ní však ještě neskončil. Hodil jí tlustou obálku. Zaraženě ji otevřela a spatřila, co jí chtěl ukázat. Zběsile obracela jednu fotku za druhou.
„Co je to za hloupé triky?!“ osočila vlka ostře, přestože předem věděla, že tohle je pod jeho úroveň.
„Obávám se, že toto nemá co do činění s upíry. Ten styl je jiný. Způsoby vraha z Gardy Stínů. Už jsme se s nimi setkali. Máme tu dalšího stopaře. Je to staré jen pár hodin.“
Hodil jí klíče od hotelového pokoje a peněženku. Nemohl říci vše, přestože jej tížilo dceři tolik tajit. Samotný měl poměrně napilno. Jeho lidé mu oznámili možnou záchranu. Bylo nanejvýš nepravděpodobné, aby se ve společné zemi ocitl víc než jen jeden dvořan. O to více na jedné škole, fakultě i oboru. Tři z nich a koneckonců i Sarah Blakeová svědčili o podivné náhodě. Bylo nezbytné začít prověřovat další pracovníky a studenty. Po konfrontaci s divoženkou si musel být jist. Nikde se nesetkal s více podivíny, než na seznamu, který mu agenti sestavili. Přesto, postupem času se z něj vyloupla pouze dvě jména. Chlapec a dívka. Je jeho prací oba dva proklepnout. Kdo jiný by měl poznat skutečného člena královského dvora než panovníkův Strážce? Poví mu o tom a vrhne se na ten úkol jak bylo jeho zvykem po dlouhá léta – po hlavě.
„Copak nikdo nic nepodnikne?!“ Sarah měla chuť vykřičet, co cítí. Starý dům je v troskách po ničivém požáru, jeho majitelka možná na Trhu právě bojuje o život. A kde jsou vlci?! Kde jsou, když je jich třeba?! To absolvovali celé to divadélko s upíry zbytečně?
Andy, Markéta i Pavla jsou rády, že se dostaly do klidného a skličujícího normálního světa. Těžko se jim bude chtít hned zase riskovat krk podruhé, ještě ke všemu v boji proti téměř všemocnému Správci se svou mašinerií. Žužu pracuje jen za vysoký peníz nebo něco, co jí ona nemůže nabídnout a nebude moci, ani když vykrade banku – moc.
Kera přestává chvílemi vnímat docela, což by mohl být v boji či při sledovačce problém a na Kate si jistě dá vlk dvojnásob pozor. Zbrojíř stojí v tuto chvíli přímo proti ní, ani ten hloupý pokladní už jí nepomůže. Vlkodlak. Snažila se nemyslet na to, jak trhá kamarádku na kusy.
Držela v kapse pláště malý klíč od pokoje, ale nehodlala ty dveře otevřít, než bude nezbytně nutné. Musí za poslední osobou ve hře. Pokud někdo starého Správce zná a může se s ním ve vychytralosti měřit, pak je to on.
Přesto, divila se, že nejede zbytečně. Čekala, že hospoda bude zavřená tak krátce po takovém incidentu.
U Čertovského kozla bylo poměrně rušno. Sára slyšela až na ulici: „A pak to děvče střelilo toho zrádce přímo mezi oči a…“
Barman se zarazil, když ji spatřil na prahu. Sára si založila s kamenným výrazem ruce v bok. Měla chuť se zase stejně rychle ztratit, v této zemi si však zatím neuvědomovala přítomnost někoho dalšího.
„A Správcovi vojáci ty upíry postříleli. Stínoví lovci byli zachráněni, až na jednoho. Který teď čeká v žaláři na smrt, to jsi měl dodat,“ zavrčela popuzeně.
Oči všech přítomných se navrátily ke svým sklenkám.
Hospodský vstal ze židle. „Čekal jsem tě mnohem později, musím dodat.“
Sedla si k baru a poručila víno, ale ani se červené tekutiny nedotkla. Místo toho sledovala majitele podniku, jak se zničehonic snaží obejít všechny možné i nemožné objednávky.
„Nepomůžeš mi,“ zkonstatovala suše.
Muž po chvilce zavrtěl hlavou. „Už předtím jsem dělal až dost. Kdyby se rozneslo, že vám straním, rozmlátí mi hospodu na třísky, je mi líto. Mohu ti obstarat vybavení, oblečení, co budeš chtít, ale ne lidi. Jestli ti smím poradit, dej od toho ruce pryč. Takový je život v tomto světě. Ti, kdo do něj lezou, moc dobře vědí, jak asi dopadnou. Pochybuji o tom, že by chtěla, abys do toho strkala nos. Koneckonců, třeba se tu jednoho dne ukáže stejně tak, jako dnes ty. Kdo ví, co zmůže její krev?“
Já osobně bych se tak nepřeceňovala, dokonce i Sarah Blakeová byla skeptik, když odcházela.
Barman nemohl pochopit, proč po něm chtěla zeleninu.
Zato další osoba, která ji nad plnou sklenicí červeného vína napadla, ji už čekala. „Zdá se, že vlk nemůže najít doupě,“ ušklíbla se vlastnímu vtipu, když otevírala dveře bytu.
„Musím vidět, co se stane dál. Žádné hádanky. Z mé krve přece zjistíš, jestli zůstane Sam naživu. Řekni mi, jestli se s ní v budoucnu potkám, neudělám-li teď nic.“
Žena ji pustila dál a po cestě zabouchla dveře do své ložnice. Nebylo se čemu divit. Vládla temná noc a upírka, která již dávno pozbyla většinu svých schopností, nejspíš dřímala.
Vybalila tašku, kterou s sebou vlčice přinesla, a začala její obsah vkládat do polic a lednice.
Sára na okamžik zahlédla za dvířky maso. Nebo se jí to jenom zdálo? Popravdě, momentálně jí byla ženina strava ukradená. Potřebovala informace.
Zaslechla Sisku vrčet z předsíně. Rychle si ji zavolala zpět a ignorovala její směšná znamení.
Vytáhla nůž a řízla se, aby několik kapek krve spadlo na čistý talíř.
Žena nakrčila obočí. „Dost spěcháš, jak vidím. Ale to moji práci neurychlí.“
Usedla teprve, když měl každý Sářin malý úplatek svoje místo.
Strážkyně odvrátila pohled, aby se nemusela dívat, jak z talíře její hostitelka sladkou krev olizuje a oči jí rychle černají, otevřeny do vidiny věcí budoucích, tak nejistých.
Její smích se jí vryl do paměti tak, že jej poslouchala ještě hodiny po svém odchodu, kdy již ležela v pohodlné posteli hotelového pokoje na druhém konci města.
„Co je tu k smíchu?!“ zajímala se tedy. Věštkyně jí však byla schopna něco říci teprve poté, kdy se trochu uklidnila. „Odpověď, kterou hledáš, pro tebe mám. Zní ANO. Setkáte se znovu, zůstanou-li karty na stole rozehrány, jak nyní leží. Cesta už čeká, posetá strastmi. Jestli chceš, aby se ti to přání splnilo, následuj ji.“
Sára si byla naprosto jistá, že jí neřekla vše. Nebylo radno věřit někomu, kdo má být pár století po smrti. Na druhou stranu, co může dělat?
„Tahle hra se mi právě teď začíná líbit. Pomohu ti,“ sdělí upírka po jejím odchodu svému starému známému. Ten se vydá hladově k lednici a pustí se do syrového masa. Zná něco mnohem lepšího, ale byl nucen si vybrat jinak. Ona se drží už generace. Naučí jej odolávat hladu, aby mohl znovu vystopovat svůj cíl.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář