20 - kapitola osmnáctá - Pobřeží
27. 1. 2010
Probudím se, když pocítim na tváři něco studeného a vlhkého.
„She will be OK,“ ozve se nade mnou. Zaostřím pohled na špinavě působící ženu a muže za ní, kterého neznám.
„Co?“ vykoktám, ale zní to spíše jako zakrákání, protože mám tak vyschlý krk, že by se v něm daly strouhat rohlíky.
Nakrčím nos. Smrdí tu ryby. Pořádně.
Zjišťuji, že mne dost bolí hlava, ale jsem schopna se hýbat. Posadím se, abych obhlédla prázdnou místnost.
Malá chajda a především její konstrukce dává tušit, že se nacházím stále někde na Trhu. Někde blízko přístavu, soudě podle zvuku narážení vln na pobřeží a kovový skřípot lodí. Divím se, že nejsem po smrti. Copak poslední věc, co mne napadala, nebyla: „Upírům se nedá utéci?“ Něco se muselo přihodit.
Zajímavé. Přestože je lůžko poměrně úzké a matrace tenká, necítím se rozlámaně.
Než se docela vzpamatuji ze šoku, že jsem byla zachráněna, ošetřena, umyta a převlečena, ten muž se vrací.
Upiju ze sklenice na skříňce vedle postele a zamračím se na něj. „Co jste zač?“
Mám neodbytné nutkání snažit se jej zařadit, přestože jsem si jistá, že není mezi lidmi, jež mi bylo dáno poznat lépe. Někoho mi jistě připomíná.
„Jeden z vojáků tě uhodil do hlavy, než někteří odešli bránit dům a zbytek se mi podařilo zlikvidovat. Doufal jsem, že se probereš o pár desítek hodin dříve a vysvětlíš mi, o co tu jde,“ ukázal na sebe.
Zamračím se ještě víc. No jistě, musel mě odtamtud vytáhnout právě z tohoto důvodu. Než zjistil, že se mění zpět. Tedy – skoro. Až na fakt, že jsem jej nepoznala.
„To je další věc,“ potvrdil, jako by mi četl myšlenky.
Pokrčím rameny. „Řekněme, že nemám ani ponětí?“ zkouším, ale netváří se dvakrát nadšeně.
Poté, co se ujistím, že mám na sobě neprůhlednou noční košili, odhodlám se vstát a vykouknout zpoza staré šedivé záclony z okna ven. S údivem zjišťuji, že jsem moři blíže, než si myslím.
„Ten domek stojí na pobřeží!“ neubráním se.
Což nutně znamená, že se neocitáme přímo ve městě.
„Byl to jediný způsob, jak zmizet upírům. Trh byl na Správcův rozkaz znovu uzavřen. Jen tak tak jsem nás protlačil branou ven z města, než ji začali pořádně hlídat.
Naštěstí pro nás, Správce má momentálně víc problémů s upíry, než s naším hledáním. Na druhou stranu, upíři zase hledají tebe…V každém případě, tady je to relativně bezpečné. Jsme v malé rybářské vesničce na východním pobřeží, zaplatil jsem za tu chatrč a malou loďku. Nevíme, jak dlouho tu budeme muset zůstat, takže se práce bude hodit.“
Nedodal již okolnosti, za jakých se mu podařilo ony peníze získat. Nezbývá, než se smířit s faktem, že se tu dám do pořádku, než vypadneme.
„Další věc,“ přikývl vědoucně. „Když jsem řekl, že je Trh uzavřen, myslel jsem tím veškerý pohyb dovnitř i ven. Náklady jsou monitorovány a prohlíženy, neproklouzne myš. Dokonce ani soukromými portály a těmi kolem pobřeží…Neexistuje způsob, jak se odsud dostat.“
No, tak to by mohl být problém. Polknu. „A víš, kdo z upírů zaútočil na dům? Nebyl to…“
Muž pokrčí rameny. „O tom pochybuji. Ten je přeci mrtvý.“
Přikývnu. „Takže..?“ zajímám se, protože sama nemám nejmenší ponětí.
„Takže jdu do práce – na ryby,“ odpověděl pohotově na můj zmatený výraz a rychle se chystal k odchodu.
Na Trhu vládla věčná noc skýtající pohodlí pro všechny tvory „Zleva“. Normální lidi však zmáhala, stejně jako věčné rybáře brázdící hodiny s čluny kolem břehů ve snaze zajistit svým úlovkem rodinám přežití v drsném prostředí plném úplatků a záhadných zmizení či úmrtí.
Ve vesničce na východním pobřeží ostrova tomu nebylo jinak. Sptrávce a jeho zaměstnanci byli placeni z daní i takových chudáků.
Projít se na čerstvém vzduchu je mi dovoleno pouze v skrytu pod pláštěm. Všechno tu zapáchá. Puch v centru mi vedle toho připadá skoro jako vůně růžového sadu za plného květu.
„Nemusela jsi mne doprovázet,“ zabručí podmračeně můj znovuzachránce.
Nejistě se usměji a jdu klidně dál, než mi to dojde.
„No moment, to snad…“ začnu, ale jsem přerušena.
„Hledají muže a ženu skrývající se před Správcem. Těžko rybáře a jeho manželku, nemyslíš?“
Mračím se na nejvyšší míru, přestože sama bych jistě nevymyslela nic lepšího. Raději hledím ke skalám na severu za lesem, z jejichž směru se ozývá burácení neúprosných vln.
„Poslyš, když tady nikdy nevychází měsíc jako vycházívá na Zemi (to zní vážně dost divně), čím se řídí příliv?“ snažím se pokud možno zbavit dotěrnějšího tématu.
Popravdě, toto je také poměrně aktuální dotaz. Odpověď, že to nikdo netuší, mne příliš neuklidňuje. Může se zabít na moři, a potom tu bude jen jeden jediný dvořan bez pořádné vidiny návratu domů. Ať už je to kdekoliv.
„Řekl bych, že reálněji mi pustí žilou upíři, roztrhají mě vlkodlaci, stihne strašlivé prokletí. Ale o čem to vlastně mluvím?! Dvě třetiny toho se mi už staly, a k té poslední zbývalo jen nicotné „takhle málo“. Nemluvě o skutečnosti, že se mne chtěl zbavit i můj vlastní děda,“ odtušil.
Docela chápu to rozčilení, ale co s tím mám asi tak dělat? Přesto se mi při posledních z těch slov málem podaří zadusit, jak mi zaskočí sousto z čerstvého chleba. Jak mohu jíst? No, to je snadné. Jako když vycházíte z klimatizovaného obchoďáku do ulic rozžhavených letním polednem. Nejprve vás to praští, ale po okamžicích na omdlení a plných pocení vás to přejde, zvyknete si. Jako si postupem času zvyknete na nestvůry natolik, že jste schopni žít s vědomím jejich možné přítomnosti za každým keříkem, v koutech domů i stínech někde venku, tak vám postupem času zeslábne i všudypřítomný rybí puch.
„Jsi v pořádku?“ zajímá se. Díky té otázce pochopím, že ne zcela vše z mého výrazu dokáže poznat. Pozitivní zjištění. Žádné čtení myšlenek.
Pravdou je, že jsem se toho začínala trochu obávat. „Jo, jasně. OK,“ odpovím nejistě.
Uklidním se, až když mne nechá v malém hloučku žen a nalodí se spolu s několika muži na obstarožně působící bárku.
Ne nadlouho. Vedle mne se totiž ozve pohoršeně jakási šedovlasá žena jednoho z rybářů: „Mávej děvče! Mávej mu a modli se, aby se ti za pár hodin vrátil. Moře je nevypočitatelné a v posledních dnech se zdá neklidnější, než dříve. Něco se stane.“
Pohlédnu do těch jejích zelených očí. Dalo by se utopit v jejich hloubce dané jedině věkem a zkušenostmi.
„Pochybuji, že moře umí mluvit,“ vyjádřím skepticky svůj názor za odsuzujícího odfrknutí ostatních.
Ta, k níž se tato nevrlá poznámka vztahovala, se však jen usmála. „Časem poznáš, že vyzradí mnohá tajemství. Všichni ze starých rybářských rodin Trhu je slyší, přestože mnohdy nerozumí. Modlíme se za své muže k lidu z vln, aby je uchoval v bezpečí, dnes totiž vypukne bouře, z níž se mnohý nemusí vrátit.“ Pohlédne na můj stále pochybovačnější výraz.
Málokdy je noční nebe Trhu tak jasné jako právě dnes. A i kdyby, deště jsou zde takřka na denním pořádku, co by to bylo za změnu?
„Zvu tě na čaj, drahoušku,“ spustí přes rameno při svém odchodu.
Loď se za slábnoucího řevu motorů ztrácí v dáli.
Nemám nejmenší chuť jít k cizí stařeně a nalévat se čajem, ovšem jsem upozorněna: „Neradila bych ti odmítat moje pozvání, chceš-li se svým přítelem chvíli pobýt zrovna v této nenápadné vesničce. Jsem zde tak trochu vlivná osoba, jak ti jistě již přišlo na mysl.“
Snažím se nemyslet na to, jak by mi bylo, kdybych ji škrtila. Jsem unavená na další přetvářky. Ale co mi zbývá? Nemůžeme si dovolit donašeče či přímo nepřátele, zato milých sousedů ku pomoci není nikdy dost. Obzvláště na Trhu. Přesto mi unikne povzdych, než nasadím lehce vynucený úsměv a následuji svoji hostitelku.
Od domu vlivné osoby by si téměř kdokoliv představil rozhodně jinačejší bylení než starý srub s opadající omítkou. Znám však přinejmenším jednoho člověka, který by si jí kousek s nadšením uloupl, nicméně momentálně nemá smysl šplhat u profesora archeologie.
Posadím se na lavici ke stolu a pozoruji zamračeně ženu obrácenou ke mně nyní zády, jak zatápí v krbu a dává na hák konvici s vodou.
„Černý, zelený nebo ovocný?“
Vrhnu po ní nechápavý výraz.
„Čaj. Ptám se tě, jaký chceš čaj, děvče,“ vysvětlí.
Nejraději bych uhodila svojí hlavou do stolu. Na luxus výběru jsem od časů v kobce trochu pozapomněla.
„Černej,“ odpovím tedy a zkouším rychle se vzpamatovat. Musím působit pořádně natvrdlým dojmem. Nejhorší na tom je, že to rybářova žena přechází znatelně záměrně. Jako souboj vůlí, jenomže já nemám náladu čekat dlouho. Vybafnu na ni, jakmile přede mne postaví hrnek s horkou tekutinou.
„Co ode mne chcete?!“
Zahřmění však hovor ještě před jeho počátkem přeruší. Překvapeně vyhlédnu z malého okna, do něhož se opře silný vítr. V příští vteřině hodlám vyběhnout ven a podívat se na tu chystající se spoušť zblízka, ale zastaví mne chycením za loket. Na postarší prošedivělou dámu má poměrně sílu.
„Tyhlety bouře nejsou jen tak. Lidé se před nimi skrývají z velmi dobrého důvodu, z čehož usuzuji, že ty na pobřeží Trhu nejsi zrovna zvyklá. Vzduch je nabitý energií, která hrozí svým uvolněním nejen prostřednictvím blesků. Neriskuj zbytečně ztrátu svého života, nebo i něco horšího, není moudré se příliš vzdalovat od domu.“
Na stařeně byly znát obavy, možná dokonce strach.
Zmateně se tedy posadím zpět k čaji. „Co horšího může být tam venku, nežli blesky a déšť?“ zajímám se.
Hostitelka spráskne ruce v zoufalém gestu, jakoby vycítila, co si o tom všem blábolení myslím. „Vy lidi z města! Nepodíváte se za hradby, a proto zapomínáte, proč byly vlastně kdysi postaveny. Proti komu by bylo podle tebe třeba opevňovat místo mimo reálný svět, stojící samo v pustině, co myslíš?“
Mám na jazyku spoustu vysvětlení, ale ani jedno z nich mi nevyjde z úst. Když se nad tím pořádně zamyslím…Správná otázka, přestože jen řečnická.
„Chtěla jsi vědět, co od tebe chci? Pojď sem!“ přikáže mi od staré skříně, ve které se začne přehrabovat. Jakmile se přiblížím, vrazí mi do dlaně malou svíčku. Vezme si také jednu a přesune se rychle ke dveřím.
„Moment, já myslela…“ nestihnu doříci, neboť ledový vítr od severu mi sebere vzduch z úst. Otřásnu se.
„Nejsi zde od toho, abys přemýšlela, mladá dámo. Krom toho, říkala jsem přesně, že není moudré se příliš vzdalovat od domu. My však zajdeme jen přede dveře, zatím. Pomůžeš mi, nebo já mohu pomoci těm, kteří vás dva hledají, srozuměno?“ překřičí vítr a pokyne mi.
Tato nenadálá změna se mi ani trochu nezamlouvá, ale alespoň se přede mnou mluví jasnou řečí. Nemohu si dovolit odporovat a riskovat tak, to víme obě dvě. Zamračeně tedy přikývnu. Zastavím se až před domovními dveřmi.
„Co vidíš?“ ptá se mne rybářka.
Nechápavě se zadívám do tmy přerušované jen světýlky v oknech. Co bych v této černotě, přerušované jen sem tam bílou čarou z oblohy měla asi tak spatřit?
„To jsem si myslela,“ zahudruje stará. „Vezmi tu svíčku a zapal ji.“
„Ale já nemám sirky,“ ohradím se rozhořčeně.
„Ty k tomu přeci vůbec nepotřebuješ. Jestli má tvůj pobyt zde být co k čemu, budeš se muset naučit dávat pozor na to, co ti člověk říká. Tak už zapal tu svíčku.“
Copak se zbláznila?! Mám ohledně toho vážné podezření, než překvapeně vyjeknu. Svíce, jež drží v rukou, vzplane. Plamen z knotu přeskočí a pohltí celou její osobu. Stařena je pryč, než bys řekl CVOK.
Zamračím se. Něco mi musela dát do čaje. Není totiž možné, aby…no – prostě se vypařila.
O to horší je slabý hlas uvnitř mé hlavy, který mi tvrdí něco jiného.
„A jsi si tím tak jistá? Koneckonců, viděla jsi již spoustu divných věcí – od vlčích lidí až po Trh. Jak můžeš vědět, že znáš všechna tajemství ve městě ztraceném v prostoru, kde se téměř zastavil čas?“
„Hloupost, jsi jen unavená,“ procedím sama na sebe skrz zuby. Hodlám odsud vypadnout a jít se vyspat. Možná mám dokonce horečku a halucinace.
„A možná není tak složité zapálit tu svíčku bez sirek. Jen se soustředit, dělají to tak mágové ve filmech, no ne?“
Možná opravdu potřebuje moji pomoc, prolétne mi hlavou. Zhluboka se nadechnu. A co tím ztratím? Zkusím to jednou, a pak si půjdu po svých. Stejně se nic nestane.
Stisknu pevně svíčku v ruce. „No tak, koukej se rožnout, ty kráme! Vzplaň!“ zavrčím nabručeně.
„No konečně,“ ozve se nabroušeně přímo za mnou. Překvapeně se otočím, abych spatřila znovu svoji hostitelku, ovšem ne již její domek. Ani nic jiného.
Pohlédnu pod sebe. Nic, jen temnota, svíčka tak tak ozáří mne samotnou, jako kdyby jí něco bralo světlo.
Z pocitu, že kráčím jen po holém vzduchu nejspíš pořádně vysoko nad zemí, se mi zvedne žaludek.
„To od tebe tedy není příliš zdvořilé, děvče,“ objeví se v tom prázdnu třetí postava. Nějaký muž. Na čele mi musí vyskočit vráska, jak se snažím vzpomenout si. Odněkud jej přeci znám! Před očima mi vyvstane pomačkaná fotka.
Rychle si otřu ústa rukávem.
„Ty! Ale ty – seš přece mrtvej!“ vznesu tak trochu protest.
„Ale, nepovídej!“ věnuje mi ironickou poznámku a založí si ruce v bok. „Potom jsi taky po smrti, nemyslíš? Jak jinak bys se mnou mluvila?“
Musím vypadat vážně jako trubka. S otevřenou pusou a vypoulenýma očima. A marnou snahou přijít tomu na kloub. Poslední dobou se kolem mne děje příliš mnoho takřka nepochopitelných věcí.
„Ale teď vážně, máme málo času, takže všechno pěkně v kostce. Jsem po smrti, ale ne tak, jak by si Stín přál. Nejspíš už přišel na to, že Deníky jsou ve skutečnosti jen staré cáry papíru. Nemělo valného smyslu se ukrýt zrovna do nich a spoléhat, že mne banda bojově nezkušených dívek ochrání před vrahy ze Stínové Gardy, tak jsem místo toho tady. Porážka z jejich rukou byla vhodnou zástěrkou. Přestali pátrat, na nějakou dobu. A já mohl prostřednictvím tebe shromažďovat informace. Protože ocitneš-li se mezi dvěma nebezpečnými světy, jsou mnohdy tím jediným, co tě dělí od skutečné smrti.“
„Tak moment!“ zastavím strýčkovo vyprávění. „Jestli nejsi po smrti, kde tedy jsme?“ zajímá mne, neboť dveře ven mi zatím zůstávají z dohledu. A nejspíš zatím nedojde ke změně, dle dané odpovědi: „Fyzika ti zrovna moc nešla, co? A filozofie nebavila, takže nemá smysl ti popisovat, jak to fakticky je. Můžu s tebou mluvit, dokonce ti radit, jenomže dosud ses domnívala, že jde o tvé vlastní myšlenky. Což mne přivádí k tomu místu.“
Zúžím oči do malinkatých škvírek. „Chceš mi namluvit, že jsme někde v mé hlavě?!“
„Je těžké uvěřit tomu, že něco tak obyčejného jako světlo svíčky a trocha soustředění tě může přimět meditovat? Nemyslím. Ale nevěříš ničemu hlubšímu, než je toto. Nebylo tak snadné přejít ze svého domu do tvého podvědomí, to mi věř. Už proto, že nejsi obyčejný člověk, ale to ti již zřejmě také došlo, poté, co jsi spatřila záblesk pravé podoby jiného člena Společenstva Koruny. Nicméně povedlo se, naštěstí pro mne, protože kdybys byla mimo Trh, už by ti někdo řekl, co všechno se stalo Vykladačko. Můj dům je v hromadě popela, král a jeho družina jsou pryč, odešli bez vás, nechtělo se jim znovu na Trh. Jenomže prý nešli sami. Bylo by zbytečné snažit se je stopovat. Dovedlo by vás to přímo ke Stínu, a na to ještě není pravý čas. Stejně jako na odchod z Trhu. Ačkoliv to tak nevypadá, zde se ztratíte nepřátelům nejlépe, než si vás najdou přátelé a spojenci, jež zůstali. A říšský mág, můj učitel. Našel způsob, jak vytvořit a prohloubit pouto mezi světy daleko dříve, než-li Stín. Ale to ti vysvětlí sám, až se s ním setkáš.
Rybářova žena je moje stará známá. Naučí tě pár triků, co se mohou hodit, když jí pomůžeš. Správně?“ obrátil se na ženu. Ta přikývla.
„Slábnu ze dne na den, jak se mne tvoje mysl snaží kvůli tvému bezpečí vytěsnit. Máš dovednosti, o kterých se ti ani nesnilo. Všichni dvořané mají. Ale pamatuj, musíte jít nejméně tři.“
Zamračím se. Strýcova postava se začne ztrácet. „Počkat! A co nějaké to vysvětlení?! Polovině z toho, co jsi mi řekl, vůbec nerozumím!“
Moje slova však již nepadají na úrodnou půdu, protože za zády pocítím stěnu chudého domu, jednoho z mnoha, které vidí mé znovu probuzené oči. Snažím se jen ovládnout třas své ruky, aby se svíčka hned nezhasla.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář