22 - kapitola dvacátá - Přátelství
21. 2. 2010
„Tak to je teda bezva,“ procedí Žužu skrz zuby při pohledu na zavřenou bránu. Další.
Předchozí den se snažila stejně naivně najít funkční portál, nebo si jeho otevření s pomocí výhrůžek zařídit.
Připadala si jako ve vězení. Ten pocit téměř pálil. Celé to štrachání sem a tam – k ničemu. Ani nemohou ven za hradby!
„Už víc jak týden ti říkám, že stopa vychladla. Nedá se sledovat, jasný?! Správce není žádný béčko, má svý lidi všude a stejně nic neví. Mohli je dostat upíři, nebo ji jen ten vlkouš nakonec sežral, co já vím?!“ rozčilovala se.
Její spolužačka jí věnovala neméně nasupený pohled. „Chceš si snad raději sednout a čekat na nějakého vampíra? Jako by se jich tu nepotulovalo dost. Nebo bys raději promluvila se Správcovými vojáky? Určitě budou dost ochotní,“ dodala s ironií. „Stejně tu není nic lepšího na práci. Někdo o nich něco vědět musí.“
Pohlédla na mobil. Samozřejmě tu neměl signál, ale čas pořád ukazoval. Jestli je něco, na co se dá spolehnout, je to čas. Jde pořád dopředu, nestojí, nevrací se zpět (než se vám vybije baterka na jeho ukazateli a vy o něm přestanete mít přehled).
Žužu měla na jistotu o poznání jiný názor. „Jsme obě mrtvý. Promenáduju se tu s vlčí ženou a moc se vyptávám,“ zaúpěla.
Co jsou tu tak: brzy po jejich příchodu uzavřeli veškerý pohyb osob i zboží dovnitř i ven, neboť správcův dům napadli pomstychtiví upíři, cíl se jim nejspíš nadobro vypařil a krom té šílené vychřice před několika dny na ně párkrát zaútočili. Jednou nějaký pouliční gang, pak partička vlkodlaků, včera přivolal neúplatný úředník iniciativně stráže (ne, že by mu byly schopné slibovanou částku skutečně dodat) a dnes… není nic zuřivějšího než upírka s pocitem, že je zahnána do kouta. A stejně z toho nevytřískaly žádné informace.
V podobném myšlenkovém toku by zůstala ještě dlouho, kdyby její pozornost neupoutala banda gardistů mířící k dobře střežené bráně.
Na hlídky jich bylo až příliš mnoho. Zatlačila Sáru Blakeovou do temného stínu jednoho z blízkých domů.
„Něco se chystá,“ vyštěkla, než se jí stačila zeptat.
Zhluboka se nadechla. „Cítím ryby, spoustu ryb.“
To se již brána začala otevírat. Obě překvapeně hleděly na špalír vojáků, kteří mezi sebe vzali několik otrhaných lidí s vozíky naplněnými zbožím. Jak projeli do posledního dovnitř, brána se opět stejně tiše uzavřela. Začala podivná cesta napříč městem.
„Správce hájí zásoby jídla pro nobilitu,“ zavrčela znechuceně Sára.
Ji i Žužu to donutilo vzpomenout na tenčící se jídelníčky a vzrůstající ceny za jakékoliv služby, se kterými se ruku v ruce nesly nepokoje. Poslední dva dny si nemohly dovolit nic ze svého standardu a hrozilo, že ve městě, které i za normálního chodu událostí drží vnitřní příměří jen s těží, propuknou naplno vlny násilí a rabování.
Siska upoutala pozornost své nepříliš nadšené paní. Donutila svým nejasným znamením Sáru pečlivě prohlédnout si všechny účastníky průvodu. Nějakou dobu jí trvalo, než pochopila, co vlčice chtěla svou němou tváří říci. Skoro se neubránila výkřiku, jak jej zahlédla mezi rybáři. Nepoznala by jej vůbec, kdyby na vlka nedbala. Nedovedla si představit, co strašlivého se mu muselo stát, aby jej to takto změnilo. Nedívala se na o nějaký ten rok mladšího prodavače ze samoobsluhy. Před očima měla unaveného muže, zcela jistě mladého, ale ne toho rejpavého chlapce jako předtím. Vlasy mu prokvétaly nějakou tou šedinkou a na čele se mu usadila hluboká starostlivá vráska. Tak by jej jistě nepoznal ani Správce.
Nikdo z lidí na ulici si neuvědomoval, že je ze střechy blízkého domu pozoruje ještě kdosi jiný. Ne víc než pouhý stín, který se nyní zachmuřil, když zpozoroval to samé, co Sarah Blakeová. Nebude potíž dostat se z města. Ne pro něj, na to má příliš mnoho známých na správných místech, přestože nemůže nikomu z nich bezmezně důvěřovat. Ale unést svoji kořist z Trhu, jak měl od začátku v plánu, to problém bude. Tak trochu doufal, že se mu to podaří při nedávném útoku na správcův dům, poté, co opatrně rozšířil tu novinku o pobytu upíří včelí královny v těch prostorách. Jen kdyby na něj někdo mezitím, co se zdržoval v ústraní, nevypsal „krevní odměnu“, což mu nebývale zkomplikovalo existenci mezi svými a zabránilo v infiltraci do jednoho z přepadových oddílů. Správce, upíří, Stínoví lovci…Příliš mnoho překážek. Ještě jeden nevrlý pohled k rybinou zapáchajícímu vlkodlaku ve starých hadrech, než zmizel stejně nezpozorován, jako se objevil.
Pro Žužu nebylo snadné používání několika svých „dovedností“ ve stejnou chvíli, aby si nikdo ani nevšiml, že se k rybářům přidal další prázdný vozík tažení dvěma shrbenými postavami při zpáteční cestě k bráně.
Sára nechápala, jak je to možné. Hlídky je přehlédly pohledem jako nic, rybáře nenapadlo vyptávat se dvou žen, co jsou zač. Přestože byly schovány pod starými prošoupanými potrhanými plášti, které se jim podařilo ukrást z prádelní šňůry na dvoře jednoho z chudších příbytků, bylo s podivem, že nikoho nenapadla možnost je zkontrolovat jako jiné nešťastníky před i za nimi v ubohé řadě.
Ulevilo se jí, až když se ocitly daleko za hradbami za zatáčkou od brány. Zároveň s faktem, že unikly z Trhu, si Sára Blakeová všimla ještě něčeho. Žužu škobrtla a unaveně se zapotácela. Tohle ona obvykle nedělala, pokud neměla upito. Ale neměla příliš času zjišťovat důvod její nejistoty v chůzi, neboť se z opačné strany ozvalo: „Co vy tady ksakru děláte?!“
Hloučkem rybářů se protlačil jistý jejich známý. A jeho hlas nezněl zrovna nadšeně z jejich pokusu o záchrannou akci, což Sarah popíchlo: „Nechte mě hádat…Že by procházka rozkvetlým sadem?!“ zhodnotila ironicky napůl mrtvé pokusy rostlin rozšířit se i mimo bariéru severních lesů tohoto ostrova. Siska si odfrkla.
Žužu na tázavý pohled obrátila v první reakci oči v sloup. „Mně se neptej. Jsem tu jen jako bodyguard. Můj nápad to tedy určitě nebyl,“ zasyčela, ignorovala Sářin zakaboněný obličej a posunula se kousek vpřed po cestě. Přišlo jí mnohem milejší i přes únavu předstírat, že prozkoumává další cestu, jen aby si odpočinula od věčného vyptávání a vysvětlování.
„Proč nic neříkáš?“ zajímá se Sára. Jen z pohledu na rybáře jí vytanul nejméně tucet otázek, které volaly po adekvátních odpovědích. Ostatní se rozcházeli před nimi do svých vesniček, z doslechu zůstával jen jeden další muž.
„To je můj šéf,“ vysvětlí vlčici vlkodlak a znovu se odmlčí. Rozhodne se rychle pokračovat v cestě.
Sarah přistupuje na jeho hru v domnění, že se časem rozmluví, to se však zjevně plete, takže nevydrží s dotazem, který její útroby sžírá momentálně nejvíce. Bez Dvořana nezjistí, jak se dostat na druhou stranu a vysekat otce z potíží. „Nepokousal jsi ji?!“ vypustí se zlým tušením, že něco se rozhodně děje.
Rybář se však jen zamračí a neodpoví. K její úlevě okamžik nato přeci jen zavrtí hlavou v zápor.
Sarah nenapadá, co jiného tak strašlivého se mohlo stát, ale zřejmě se to dřív než v pobřežním domku nedozví.
O to větší šok to je později.
„Jsem zpět! A vedu hosty,“ ozve se vlkodlak, než se odváží otevřít dveře do světnice. U stolu sedí jedna zahalená postava, na Sam příliš vysoká a vzpřímená, ta bude tou druhou osobou motající se kolem krbu s konví vody na čaj.
Žužu je první, kdo se odváží vznést námitku proti napětí visícím ve vzduchu místnosti. „O co tu krucinál jde?!“
Snad proto, že to znělo moc nabroušeně, možná se jí Sářina společnice jen nelíbila, postava od stolu vstala. Než se Žužu vzpamatovala, ocitla se na druhé straně místnosti, kde vyděsila ženu připravující čaj. Jen díky svému divoženkovskému pudu sebezáchovy teď neměla na krku dýku „zahalence“. Následně byla poměrně vděčná za reakci Sam, tedy doposud jen domnělé Sam, která se rázně postavila mezi něj a jeho oběť, než k ní stačil přiskočit.
Zahalenec tedy jen nespokojeně zabručel a vrátil se ke svému skromnému obědu.
„To nic, to se jen těžko vysvětluje,“ snažím se trochu uvolnit dusnou atmosféru. Bezvýsledně.
Sára v údivu zírá, Žužu se vzpamatuje natolik, aby si uvědomila, že má mít vztek: „Co je ten cvok zač?“
Stisknu víčka. Celé týdny jsem se obávala toho, že by se někdo mohl vydat po stopě a objevit nás. A teď si sem nakráčí divoženka a vlčice. Od Sáry bych čekala, že bude někde trochu jinde. Co třeba s družinou a králem v tom druhém světě? No nic, co se dá dělat. Zatracená návštěva a zpropadená kapuce, že mi musela spadnout zrovna teď.
„No, není to tak hrozný. Za pár hodin by to normálně zmizelo, kdyby tu nebyl ten drobnej problém,“ začnu nejasně.
Nepochybně tím drobným problémem myslím ornament okázale se ukazující na mé kůži v rudém provedení, který bych si tedy rozhodně v tetovacím salonu nevybrala. Což nemůže nikdo docenit vzhledem k tomu, že z něj vidí jen malý zlomek.
Život už takový bývá. Každý kolem vás tlachá o výběru a možnostech…kecy…Obvykle se luxus výběru vztahuje jen na pár šťastlivců, kteři si často nemohou odpomoci od faktu, aby o tom napsali knihu a zvýšili tak své příjmy. A zbytku nezbývá, než se jí dát unést a podpořit je. Naprostý životní výsměch vzhledem k tomu, že o většinu z té ubohé většiny populace se takzvané ŠTĚSTÍ sotva opře při čekání na městskou hromadnou dopravu, jež je spolehlivě jako černého pasažéra dopraví k novému vlastníku.
„Drobný problém?“ donutí se zeptat Sára, která si větší katastrofu ani nedovede představit. Jak ji proboha dostanou z Trhu, když má obličej, krk, ruce…nechtěla domýšlet co vše jako z omalovánek nelidských bytostí ze starých legend? Podivně jí vyschlo v krku.
„Hmm mmnt,“ zabručím. „Ono je to trochu složitější. Divné bouře, co přináší ještě pozoruhodnější věci, elfy, a tak podobně. Zbytečné vysvětlovat.“
Stínové lovkyně, což momentálně však zahrnuje pouze Sarah Blakeovou a Žužu pouze externě, se netváří dvakrát přesvědčeně.
Vzpomínky na posledních pár dní jsou vůbec poněkud nevysvětlitelné. Naštěstí pro nás všechny bouřky pomalu slábly s každým dalším výskytem. Přestože se ještě stávalo, že přinášely tvory a předměty. Jako by je v sobě moře drželo jako pověstný Bermudský trojúhelník lodě a letadla, a teď najednou se snažilo jich zbavit. Něco to odstartovalo. Nebo nevědomky někdo, pohlédnu na svého zachránce z pařátů vojáků. Zamračeně sedí u stolu, nicméně o tom má možná lepší ponětí než já. Mám podezření, že se v něm od té doby probudilo něco staršího, než je on sám. Snad vzpomínky rodu? Tak to netuším, neboť sama žádné nemám, když pominu vše podivné, co se kolem mé osoby děje.
„Ve zkratce jsem potkala jednu rybářku, jež znala mého strýce. Ten si myslel, že Trh leží někde na křižovatce mezi světy, tudíž je možné, že použije-li někdo určitý druh moci, umožní tím vytvoření cesty a prolomí tím bariéry světů, které chrání před takovými zásahy zvenčí. Ovšem může se stát, že se někdo zasekne uprostřed cesty. Abych si to mohla ověřit, musela bych si promluvit s ním. Ti ostatní totiž zrovna sdílností neoplývali, než je tenhle, domnívám se že elf, zabil,“ pokrčím rameny.
Zaklepání přeruší éru vysvětlování, ozve se však jen zlomek vteřiny před otevřením dveří. Elfovi stačí sotva na to, aby se vrhl mezi vstoupivší rybářku a osazenstvo z domu s rukou na jílci, už však ne k zakrytí své tváře, která se tím rychlým manévrem vystaví na všeobecný odiv, mající s lidskostí ještě méně co dělat, než moje momentální podoba.
Stařena zdusí z hrdla se jí deroucí výkřik vlastní dlaní.
„Naeh dir,“ spustí k překvapení všech obratem. Její schopnost rychle sebrat rozutečené myšlenky je v tuto chvíli trochu zarážející. O to víc, že právě zcela vědomě promluvila cizincovým rodným jazykem. I on je z toho docela nejistý.
Toho využívám, abych vmáčkla rybářku do už tak trochu přeplněné místnosti a zabouchla za ní.
„Naeh dir? Co to znamená? Jak je možné..?“ snažím se zformulovat tu správnou otázku, ale jsem přerušena stařenčiným: „Damm ra vien wamp. No reh?“
Než se stihnu otočit, elf je ten tam.
„Co se to tady k čertu děje?!“ zahromuje od stolu muž, čímž se mu podaří mne asi o vteřinu předejít.
Rybářka se posadí na uvolněnou židli a bez okolků se napije čaje svého předchůdce, který již přítomen není. Nepochybovala o tom, že by stejně vystydl před jeho návratem. „Vzhledem k tomu, že po vás dvou pase pár upírů, nepředpokládala jsem, že byste se s tím, co už nějakou tu chvíli číhal za oknem, bůhvíjak přátelili. Ač jsem neviděla zrovna davy elfů, je o nich známo, že jsou nadprůměrnými lovci. Copak jste vy mladí vůbec nečetli pohádky?“ vychrlí naoko nazlobeně, než zvedne prázdný hrnek.
„Prosila bych ještě o čaj, zlatíčko,“ vybídne mne babičkovsky.
Upřu prosebný výraz na svého spolubydlícího, který přikývne. Už zkrátka nemám sílu se na něco ptát.
„Proč jste vlastně přišla?“ zkusí se tedy zajímat on.
Stařena se uchechtla. „Teda, povím vám, už se chováte skoro jako staří manželé. Tak tak. Ale vaše přítelkyně udělaly rozruch. Divoženka dost daleko od domova, a vlčice. Štěstí, že tady nemá tak dobré oči jako já každý. Přišla jsem vás varovat. Brzy se to rozkřikne a bude jen otázkou pár hodin, než si pro vás někdo přijde.“
Postavím před ostatní hosty hrnky a krabičku s čajovými sáčky. Sára se pokusí o úsměv, ale není zrovna přeborníkem ve schopnosti se přetvařovat dle potřeby.
„A jak máme odejít, když je Trh zavřený? Dle mého názoru nemá příliš smysl se dál schovávat před Správcem. Jestli nás najde i tady…“ spustím pochybovačně. Možná s kapkou zoufalství. Obvykle jsem zrovna nebyla lovnou zvěří já a ta skutečnost mne pomalu a jistě začíná zmáhat.“
Otočím se k ohni, abych mohla čaj zalít.
„Už nějakou dobu přemýšlím, že si zajdu se Správcem popovídat,“ ozve se muž sedící stále u stolu.
Vztekle zakleju nad konvicí, která mi před svým pádem k zemi stačí opařit ruku. Překročím celou tu spoušť, jako by byla součástí cizího domu.
„To nemyslíš vážně?!“ zaškaredím se. „Nemůžeš jít za Správcem! Pamatuji si docela jasně, že nás chtěl dát zabít oba dva. Ani se k němu nedostaneš. Nemůžeš přece…“ utnu se právě včas a sklopím oči rychle k zemi, abych se neodhodlala dodat něco jako: „…mne tu nechat samotnou.“
Vyskočí od stolu. „Ale mohu, a udělám to! Jen blázen by se stavěl Správci, nechápeš? Nemáme kam jinam jít, zaplatí si nejlepší zabijáky, stopaře…Znám ho!“
Stařenka zaťuká lžičkou o stěnu prázdného hrnku. „Prve jsem si myslela totéž, ano. Jenomže když se na vás všechny podívám, jste ta nejpodivnější skupina, jakou jsem kdy měla možnost spatřit. Vlkodlak se zajímavými schopnostmi, žena od královského dvora, Strážkyně a…divoženka. Sice možná k vám ostatním nepatří, ale zrovna nyní by se mohla hodit. Je tu totiž jedna bláznivá možnost. Jak říkala moje matka: bláznivý podnik pro bláznivé lidi,“ usmála se zřejmě ke staré vzpomínce, než pokračovala: „Vím o skupině divých žen z kopců na sever odtud. Správci se nikdy neodvážili pokusit vybírat z jejich příbytků daně,“ zachechtala se poťouchle.
„Trh je na tom mizerně. Brzy budou muset hranice pustit, aby uvolnili vnitřní tlak měšťanů i obchodníků. Jistě to pár dní potrvá, maximálně pár týdnů. Jestli se nám podaří uklidit…“ přemýšlel rybář nahlas, aby si obě možnosti srovnal. Jeho zrak sklouzl k ženě uklízející s nápadnou vervou spoušť na podlaze. Správce se těžko spokojí jen s jeho hlavou. Má spadeno především na ni. Zajímá se o to, co je zač, o účinky její krve, o tom nepochyboval. Znal toho starce až příliš dobře. Krev Dvořana by byla na tomto světě mocným obchodním artiklem. Upíři by s ní získali možnost obnovit síly svých tisíciletých rodů, vlci by mohli útočit rychleji a smrtonosněji na své nepřátele, rádoby mágové by získali Slovo Vykladače. Slovo…Hlavou mu bleskla vzpomínka na peklo na moři jen před nemnoha dny. Slova v jazyce, z něhož čišela starodávná moc. Znal ten hlas a jazyk slyšel ještě několikrát poté, aniž by si jeho používání majitelka těch slov uvědomovala. Jistě, Vykladač nebyl jediným z mocných Dvořanů, ale Správce o jiném nevěděl tolik. Kdyby jen ten její strýček při svých návštěvách zbrojíři tolik nedůvěřoval! Ale té chyby se dopustili všichni, dokonce i on sám.
„Tak, tak… Bouře se uklidnila, Vykladačky není již zapotřebí,“ snažila se ještě více zvrhnout misky vah stará rybářka. „Kdo ví? V každém případě máte u divých žen větší šanci na přežití, než u nového Správce. Samozřejmě jde jen o můj osobní názor,“ upřela na již rozhodnutého muže pronikavý pohled, než vstala. „Teď musím jít. Vyrazte brzy. Dnes bude pěkný večer. Samosebou, že bez měsíce. Ten na Trhu nemáme,“ zasmála se svému vlastnímu vtipu, na prázdný hrnek se ani nepodívala a odešla stejně záhadně, jako se objevila náhle.
Zhroutím se na její místo. „Už mě to vážně unavuje,“ povzdychnu si. Na druhou stranu, jestli tohle přežijeme, třeba budu za pár hodin zase alespoň vyhlížet normálně a spíš se ztratím „v davu“. I když nemám, kam jít.
Sára nakrčila tázavě obočí nad tím, jak Sam tiskl ten ušmudlaný pokladní povzbudivě ruku. Raději se obrátila k Žužu. „Kdyby tam byly, můžeme je vystopovat? Půjde to?“
Spolužačka se zamračila. Stopovat divoženky bylo poslední věcí na světě, kterou by chtěla zkoušet. Obávala se faktu, že ony její úplatnost nepřijmou s otevřenou náručí, což ji muselo nutně dovést k jinému řešení.
Tyhle lidi zavede do lesa a hned se ztratí. Správce za informaci o místě jejich výskytu jistě štědře zaplatí. A ona se dostane z Trhu s dostatečným náskokem, aby mohla zmizet před možná se objevivšími přáteli.
Tak se rozhodla, protože dobrosrdečnost se jí začala rychle zajídat a ještě nikoho nikdy k penězům a moci nepřivedla. Přikývla tedy v odpovědi na otázku vlčí ženy. „To nebude problém,“ ujišťovala spíše sebe o něčem docela jiném. Sebrala se a vyšla ven z chalupy trochu se provětrat a domyslet to.
„Za jak dlouho můžete jít?“ zajímala se Sarah. Dostalo se jí dvou postranních pohledů. Kus se odtáhla.
Zhluboka se nadechnu a vstanu, abych pobalila trochu jídla a pár přikrývek. Poohlédnu se po něčem vhodnějším pro prodírání se hustým porostem a rychle se za dveřmi skříně převléknu. Do vaku přidám lahve s ráno nabranou vodou z vesnické studny a něco málo k jídlu.
„Vezmu to,“ sebere mi muž nesmlouvavě celý balík. Ostatně proč by ne? Alespoň mi nepůjdou tak brzy křeče do už tak dost mizerných zad.
Přes obličej stáhnu kapuci pláště zrovna v okamžiku, kdy se vrací elf. Na tázavé pohledy jen svěsí hlavu. Upíra stejně nedostal, ale tak už to s „wampy“ zkrátka chodí. Nejsou o moc snadněji ulovitelní než-li dým. Nezdálo se, že by tento fakt bral cizinec v úvahu.
„Vannah,“ pronesl jednoduše, ačkoliv přesný význam toho slova stejně nikdo v místnosti neznal. Klekl k všeobecnému zděšení na zem a podával mi svůj meč. Pěkný, tenká čepel jakoby volala po krvi. Rukou mi naznačí cosi, co mi přijde přitažené za vlasy. Mám ho zabít? Ne, že bych nikoho nikdy neposlala pod kytky, když vzpomenu poslední rok. Jenže elfí bilance si stojí dosud na nule a nemyslím, že by mělo smysl vraždit kladné hrdiny pohádek.
„Nezabiju tě,“ namítnu. Nejraději bych meč zahodila někam do kouta, ale to by byla určitě škoda. Místo toho pokynu zklamanému elfovi, aby mi podal svůj opasek, a schovám jej pěkně tam, kam patří. Samozřejmě mne napadlo, že bych si tu věc v pěkné kožené zdobně okované pochvě nechala, na druhou stranu nejsem zrovna mistr šermíř, mám mnohem raději dýky a vrhací nože. Jemu bude k většímu užitku. Vrátím mu jej a obrátím se na Sarah.
„Můžeme jít.“
Vyjdu z domu. Nebe se mračí, moře je však klidné. Přikývnu. Stařena mi to onehdá vysvětlovala. Tohle skutečně není ticho před bouří. Tak proč mi to k utišení obav nestačí?
Pohlédnu k nedalekým prvním kopečkům obrostlým křovinami. Až za nimi, kus na sever od města, se táhne rozsáhlý hvozd, tmavé koruny stromů, pod jejichž listí se dostane zbytkové světlo z okolí držené u země mraky jen velmi sporadicky. Poutníků by si v temnotě nikdo pořádně nevšiml. Nikdo, kdo by je zrovna nehledal.
„To by mě zajímalo, proč máme dohromady jenom dvě baterky,“ klopýtá po zarostlé pěšině, jíž Žužu našla po dobré hodině snažení, rybář.
„Nejspíš to bude tím, že kolem Trhu teď není k sehnání ani chleba, natož pak potřeby pro kutily,“ utrousí divoženka posměšně. Mezi její výsady patří i celkem dostačující noční vidění. Elf jde sebejistě, čímž ji poněkud děsí. Sára si svítí jedním, Sam druhým světlem, a tak bývalému „otravnému“ pokladímu nezbývá, než se hodně snažit nepadat.
Zvířecí cestička vede z kopce do kopce, víc šikmo než přímo, přes trčící kamení. Jinde byste si počkali na slunný nebo přinejmenším bílý den, jenomže na tomto ostrově by vám to bylo k ničemu. Mohli bychom si vybrat maximálně mezi nocí s deštěm nebo tmou s blátem. O to milejší jsou kmeny stromů stojící jako sloupy kolem něčeho, co vypadá jako slušná cesta. Kraj lesa, stojíme před ním po dobrých třech hodinách klopýtání. A vypadá suše. Elf se obezřetně rozhlédne.
„Nelíbí se mi to,“ špitne Sarah Blakeová jako ptáče nejisté si tým, zda jej křídla při prvním letu unesou. Místo těch dvou sleduji Sisku, která očichává sice kdejaký drn, ale nijak znepokojená se nejeví.
Pokrčím rameny. „Co já mohu asi ztratit?“ Zamířím baterku na cestu, ale elf mne paží zastaví a něco zabručí, čímž mne znovu na okamžik znervózní. Odstrčím jej. Samozřejmě je zarážející, že cesta působí používaným dojmem, je ohromně široká a větve stromů nijak nebrání v průjezdu dvoupatrového autobusu (psáno samozřejmě s nadsázkou). A k takové dálnici že vede jen zvířecí stezka? A co velké zelené listí stromů? Jak mohou růst bez nezbytného slunce?
Působí to dojmem, že někdo nebo něco v tom má prsty. Mohli by na ně střílet z okolí a pozabíjet je všechny, než se stačí skrýt.
„Já půjdu taky,“ ozve se Sarah Blakeová.
Žužu jen pokrčí rameny. Kdyby teď obrátila, hrozilo by, že je Správce nenajde tady ani v lese a přehodnotí její budoucí žádost v divoženčin neprospěch.
Aby ji nepodezírali, rychle se rozhodla a vykročila jako první. Přesto, začínala se bát čím dál víc. Nepochybovala o tom, že jakmile vstoupí do březové brány, budou je sledovat. A hodnotit. Nemusela být jasnovidka, aby zjistila, že nakonec testem neprojde.
Všichni se nejistě pustili dál.
Žužu se pohroužila v nastálém mlčení do svých vzpomínek.
„Je zde jedna žena. Dělá mi vážné starosti,“ vybavil se jí tvrdý obchodní tón jakéhosi muže v jednom z těch pochybných barů plných lovců odměn. S jedním z nich zrovna zažívala krátký pochybný románek. Vzpomínala na očouzené sklepní prostory, špinavý barový pult, staré rozhrkané žídle. No, neměla v tu dobu zrovna plné kapsy zlata. Bylo to jen krátce poté, co opustila svůj vlčí výcvik a dala se na sólo dráhu.
V každém případě, ten chlapík byl připraven jít za někým jiným, kdyby se ukázalo, že ona není ochotná mu „problém“ vyřešit. Nabízel pozoruhodně vysokou odměnu, pořádný boháč a žádný velký skrblík, když jde o nájemnou vraždu. To se tak často nenaskytne.
Ale přestože vše i po jejím kývnutí šlo nějakou dobu podle plánu, s určitým druhem potíží skutečně nepočítala. Ta žena nebyla jediná, koho měla tu noc zavraždit.
„No tak, podej mi tu zbraň. Jsi stejná jako já. Máme zásady. Neuděláš to,“ zazněl její sebejistý jemný hlas. Mýlila se. Žužu měla žít jinde, mít svoji vlastní matku, možná nějaké sestry, vzhledem k přísně ženskému rysu domácností divoženek. Pak by byla možná jednou z nich v pravém slova smyslu. Dala se tím pocitem, dlouho bobtnajícím vztekem unést. A to bylo správně. Dostala odměnu za vykonanou práci. Jinak by smetanu slízl z dortu někdo jiný, ale vyšlo by to na stejno. Uvědomila si, že ten chlapík byl skutečně tak trochu skrblík. Vypočítal si, že manželce a dítěti by musel odkrojit slušnou porcičku svého bankovního konta. Mnohem vyšší, než-li jí.
Zamračila se na Sarah Blakeovou, která ji až moc zaujatě pozorovala. Vlčice raději rychle začala zkoumat někoho jiného. Ano, vlčice. Ta měla všechno, co by si Žužu od života slibovala. Domov, otce. Také byla odlišná. Přesto, nevážila si ani jednoho z toho. Odkopla to. A to všechno kvůli CTI?!
Čest je odporné škodlivé slovo, to pochopila už dávno. Vyrovná se dobročinnosti. Člověk by se sedřel z kůže ve prospěch někoho jiného. Docela zbytečně.
Vlastně neměla ani potuchy, co ji přimělo udělat tohle. Zachraňovat někoho. A nejen jednou. V každém případě, čest se musí zavrhnout. Trénink, to je ono! Příprava, aby mohla brát náročnější zakázky, být efektivnější. Ale proti Správci se staví skutečně jen naprostý cvok. Zato pracovat pro něj…peněz na utrácení má dost a dost.
Šli několik hodin, tmou klopýtali přes díry a kořeny stromů, jež se sem tam snažily prohlédnout si ty cizince víc zblízka než jejich kmeny stojící stejně posměšně ve stejných rozestupech jako předtím.
„Jak hluboko jsme?“ zajímám se. Nejspíš jsem za poslední týdny trochu zbábovkovatěla. Ostatní se drží, ale já už jdu sotva s jazykem na břiše. Zpocené nohy uvězněné ve vysokých botách se mi hlásí v podobě nějakého toho puchýře s každým dalším klopýtnutím. Museli jsme ujít snad dvacet, pětadvacet kilometrů, a to je na můj vkus na pár hodin docela dost.
„Utáboříme se,“ zahučí rybář. S uspokojením si všímám, že nejsem jediná.
Elf je však nejspíš jiného názoru, když sebere muži náš vak, mne chytí za ruku a táhne dál po cestě.
„Hej! Co to děláš?! Pro příštích pár hodin nikam nejdu!“ vyprsknu vztekle. Podaří se mi ze stisku vykroutit a zaujmout jednoznačně odmítavý postoj.
Sarah, Žužu i rybář už za mnou sedí na zemi.
Konečně i cizinec pochopí, že ani jemu nic jiného nezbývá. Možná.
Nemohu si být jistá, neboť ihned po složení vaku mizí v lese. Pokrčím rameny. No co? Nejsem přece chůva.
Vyberu si místečko jako všichni ostatní, opodál v křovinách u cesty a zuju si nenáviděné boty, abych se jen v ponožkách s bolestným zasténáním stulila pod přikrývku a chvíli se bavila žvýkáním tvrdého sucharu před spaním.
Probuzení není ani zdaleka tak fajn, jak by se v začarovaném lese dalo čekat.
Úlekem nejsem v první chvíli schopna slova. Jako by se mi srdce čirým děsem zastavilo. Okamžik nato bych křičela, co by mi hlasivky dovolily, kdyby mne nedržel u země a nezakrýval mi rukou ústa.
„Přestaň se cukat! Kdybych ti chtěl ublížit, nečekal bych, až se vzbudíš,“ zasyčí mi do ucha. Představa, jak nade mnou několik minut jen tak nehlídán sedí mne ani trochu neuklidní.
Nicméně než se vzpamatuji, mám v ústech roubík, ruce svázané za zády a strašlivou chuť někoho konkrétního nakopnout. Jen kdybych měla boty. Jenomže k nim je daleko. Zjišťuji, že starší upíři mají také ledajaké dovednosti, když si mne jako balíček přehodí přes rameno a spěchá pryč, až se mi točí hlava.
Netrvá to víc než dvě minuty, ale přijde mi, že jsme dost daleko od tábora, který se nachází – netuším jakým směrem.
Konečně mě sundá. Posadí mne na zem a vytáhne roubík. „Chci, abys věděla, že tvoji přátelé odtud tvůj křik neuslyší, takže je zbytečný,“ zasupí bez dechu.
Se škodolibou radostí si pomyslím, kolik kilo živé váhy musel pěkně zčerstva přemístit. Trhnu sebou, ale jen mi podává pít.
„Vrahu, lháři!“ vyprsknu na něj vodu a osočím jej ve snaze si trochu ulevit. S nulovým účinkem. Srdce mi buší jako o maratonu. Jen čekám, kdy se zalesknou tmou zuby a pokusí se…
„Proto tu nejsem,“ odtušil.
„Vážně?! A proč tedy?! To zkus tvrdit někomu, kdo neví, co jsi zač,“ vyprsknu jedovatě.
Pokoušet se v tuto chvíli o útěk by bylo čiré bláznovství. Než bych se ze sedu zvedla na bolavé nohy, byla bych tucetkrát po smrti. A mým vyhlídkám nenapomáhá fakt, že mi schází boty, ani pokusy toho upíra dráždit.
„Nemůžeš popřít, že nejsi člověk. Což mezi námi tvoří jisté pouto,“ zkusí, když se trochu uvolním. Je jen otázkou času, než pro mne přijdou ostatní vedení Sářiným vlčím průvodcem, poté, co elf z tábořiště zmizel. I bez něj ale snad budou i na tak vykutáleného upíra stačit.
Nakloním podezíravě hlavu na stranu: „Tak si to shrňme: Nechceš mě zabít. Ovšem pokud se rozhodneš mě mučit, nemůžu ti zaručit, že se můj křik nebude rozléhat víc, než bys čekal. I bez přímé motivace mi to jde docela dobře. Ukážu ti to?“ vyštěknu. Než se nadechnu, abych spustila tirádu, mám roubík zpět v ústech.
„Zdá se, že mě nechceš zrovna teď chápat, takže jinak: Kdybych chtěl někoho zabít, rozhodně za ním nepolezu do lesa, o kterém každý trouba ví, že v něm žijí divoženky. Ty jsou poněkud teritoriálnější než vlci. Tví přátelé, jesli už nejsou po smrti, do ní rychle vběhnou. Ženy tedy určitě. Od mužů ony obvykle totiž ještě předtím něco chtějí, ale vzhledem k tomu, že jsou ti ve tvé skupině poněkud – odlišní, budou to mít velmi pravděpodobně také rychle za sebou. Jako my, pokud tu zůstaneme.“
Pomáhá mi znovu se zvednout ze země, ale zarazí se. Napadá mne něco jako: „To je dost, že jdete,“ jenomže to by z křovin nedaleko nesměla vyjít ta žena. Mohu se jen domýšlet, že upír hledí na jinou, jež stojí někde za mnou.
Kdosi mne skutečně zvedá ze země, a on to rozhodně není. Nůž mne maličko řízne, když se snaží zbavit mne pout. Opět sundám roubík. Obracím se na vrásčitou, ale rozhodně čilou osůbku držící upíra v šachu jako další dvě za ní. Třem šípům pěkně naostřeným z potřebného dřeva bez zbytečných železných hrotů unikne jen sotva.
„Temnota tě přivedla vstříc konci, jak se zdá, vysávači života,“ osloví upíra, aniž by si mne všímala. To mne možná trošku urazí, ale žena pokračuje zcela nerušeně: „Jediný důvod, proč ještě žiješ, je moje otázka: Proč se někdo tak slabý pokouší přelstít dívky z lesa? Neměl jsi lidskou krev týdny a vstoupil jsi? Vyrval ti snad někdo zuby i jazyk, že najednou mlčíš?“ vyštěkne, zatímco s úžasem nazouvám své vlastní boty z rukou jiné z žen.
Tyhle divoženky musely sledovat tábor. A dohonit upíra. Proto se jich tedy bojí.
Poznámka o krvi vzbudí moji pozornost. Nepil? Jak mohl nepít krev? Vždyť to přeci odporuje podstatě jeho existence! Bezděky trochu zrudnu.
„Přišel jsem, abych ji z Trhu odvedl. A teď i z vašeho lesa. Buď se mi to podaří, nebu zde zemřu, ale s jistotou, že vám sotva budu k užitku, protože moje srdce si s opuštěním tohoto těla uvědomí, že je mrtvé a staré a rozpadne se v prach.
Když zabijí silného muže, vyříznou a snědí jeho srdce. Myslí si, že je to činí silnějšími,“ řekl postranně a s uspokojením sledoval můj znechucený výraz. „V mnohém jsou divoženky upírům podobné svými zvyklostmi, přestože vypadají něžněji,“ upustil ještě kousavou poznámku.
Stará si jen odfrkla při pohledu, že mezi dvěma zly momentálně raději ustupuji k upírovi. „Je směšné nechávat je všechny naživu. Upíra jsme nikdy do vesnice nepustily,“ zahudrovala, k obecnému překvapení.
„Ale matko!“ namítla jedna z dívek, byla však rázným posunkem umlčena.
„Dnes tu nejde o naše dohady. Bohužel. Za to, co se děje za poslední roky, vděčíme Jemu. On probudil les. A chce mluvit i s ním…neporušeným. Jdeme!“
Podle naprosto maximálního opovržení pochopím, že by nás nejraději zabila oba dva tady na místě. Raději se zařadím při pochodu vedle upíra, neboť divoženky neoplývají ochotou ani ke konverzaci.
„Kdo si myslíš, že je ten ON?“ zajímám se. Přeci jen strávil na Trhu nějaký ten rok, a žije už jistě pěkných pár století, z čehož vyplývá, že toho ví víc než já. Ale k mému zklamání pokrčí rameny. „Kdyby ses tak necukala, už jsme mohli být venku,“ zabručí vyčítavě.
Urazím se, čímž pokus o diskusi končí.
Cesta zpět k táboru mne překvapuje. Je pozoruhodně dlouhá. Ve tmě se jde všem kolem mne stejně jako za dne, až na moji maločkost. Je vyčerpávající snažit se držet se spěchajícím davem krok.
„Mohu ji vzít,“ nabídne se upír poté, co už minimálně potřetí nevrle zakleju po pádu. Ale nikdo se k tomu nijak nadšeně nestavěl. Čímž myslím VŮBEC nikdo.
„Stromy se hýbou. Ten les je probuzený elfy! Nejsi sice jedna z nich, ale máš v sobě jejich podíl. Může se ti rozsvítit!“ zazní mi neodbytně v mysli.
„A to říkáš až teď?!“ ozvu se nabroušeně na sebe samotnou, což vyvolá trochu nečekanou reakci od wampa: „Já ale nic neřekl!“
Zamračím se. Na něj i svoji rozpolcenost. Sotva jsem se změnila zpět, měla bych zase vypadat jako potetovaný idiot?! Ne, díky. Trh sice není úplně normální kraj, ale v davu bych se v kůži Vykladače neztratila. Od smrti ze zoufalství mne na okamžik zachrání nově příchozí. Jen stín navíc, než promluví.
„She´s gone, Mother. Ta cizí dívka Lyoně uprchla,“ postěžovala si neznámá.
Stařena si pohrdlivě odfrkla. „Odveďte je všechny k Němu do vesnice. Ty,“ ukáže na mne.
Zaraženě se ohlédnu po upírovi, ale to už mám stařeninu tvář přímo před nosem.
„Není možná času nazbyt, takže odpovídej rychle. Ta žena odešla. Proč vás tu nechala?“
Zpočátku nechápu, co myslí, než se mi v hlavě promítne zamyšlený obrázek Žužu. Po nejistém pohledu otázku změní.
„Je zde možnost, že existuje někdo, komu by vás mohla prodat?“
Znělo to tak nevinně, ale ukazovalo to jediný možný důvod náhlého odchodu. Nemá smysl psát každičký obhroublý výraz, proto se zdržím u slovíčka „zaklení“. Žužu je nájemný stopař, vrah – cokoliv je třeba. Proč by tedy najednou dělala kořist, a ještě zadarmo, poté, co král odešel?
„To jsem si myslela. Poohlédnu se po ní a zjistím, jestli se dá ještě zastavit. Dívky se o vás postarají.“
Obrací se k odchodu, ale chytím ji za rameno. „Když ji najdete, co s ní uděláte?“
Ženina tvář se náhle změní v masku čiré nenávisti. Rychle jí paži pustím a odstoupím. „Naložím s ní tak, jak si zaslouží vražedkyně.“ Okamžik nato mi zmizela z očí v lese.
Až několik minut poté, při další cestě, se ozvala ona poselkyně špatné zprávy. „Sledovaly jsme vás, jako každého, kdo se přiblíží k lesu. Nenechaly bychom vás vstoupit, ale byl mezi vámi jeden…to je jedno. Ta žena zemře, aby zaplatila za to, co před lety provedla. Jestli ji Stará najde. Zabila jednu z nás. Čekala dítě. Jen pro peníze.“
Opodál zahouká sova. Les najednou přetne cesta. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme dorazili tak blízko k táboru.
Sarah Blakeová pohrávající si s baterkou si oddychne, když se světlo dotkne mé osoby v tichém průvodu. Ne tak její společník, který si všímá rychle i postavy vedle.
„Ty parchante!“
Upír může vděčit osudu za to, že nevybavil rybáře stříbrnými zbraněmi, takže než jej divoženky zarazily, stačil použít jen nějakou tu výhrůžku a ránu pěstí. Z čehož pociťuji škodolibé zadostiučinění, přestože to není zrovna největší problém.
„Žužu je na cestě za Správcem. Stopuje ji jedna z divoženek, ale má dostatečný náskok, aby to s trochou štěstí dotáhla. A prodala nás,“ dodám se znovu rostoucí starostí.
„Dokud jste v lese, budete v bezpečí. Správce se sem neodváží, má-li trochu rozumu,“ poví opět stejná žena. Je mladá, možná stejně stará jako já a zřejmě nejochotnější ze skupiny.
„Ve vsi už na nás budou čekat. Měli bychom pokračovat. Cesta nás zavede k opevnění někdy zítra.“
Jen se po sobě se Sárou udiveně podíváme, než jsme popostrčeny vpřed. Rybář s upírem se zařadí za nás. „Jestli se ti podaří nějakým zázrakem přežít tenhle les, ne nadlouho,“ zavrčí výhrůžně.
Jen se po sobě se Sárou udiveně podíváme, než jsme popostrčeny vpřed. Rybář s upírem se zařadí za nás. „Jestli se ti podaří nějakým zázrakem přežít tenhle les, ne nadlouho,“ zavrčí výhrůžně.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář