24 - kapitola dvacátádruhá - Návštěva
23. 2. 2010
„Co-cože?“ vyletí mi koktavě z úst. Ohlédnu se na rybáře. Tohle tedy rozhodně není první elf, který se nám připletl do cesty.
Cosi prohlásí. „Sundejte si kapuce,“ přetlumočí jedna z dívek záhy, aby pán nemusel čekat.
Mám pocit, že se snad celý svět postavil na hlavu.
No, proč ostatně ne? Vzhledem k faktu, že jsme teď všichni v těch normálnějších podobách – střelím pohledem po rybáři – nemám důvod cítit se zvlášť v ohrožení na tomto pochodněmi osvětleném plácku.
Elfa před námi zjevně ohromně baví k divoženkám vykřikovat desítky rozkazů. Podle roztrpčených pohledů při některých z těch výzev si uvědomím, že musí být značně malicherné. Rybář se vedle mne jen hrozivě mračí. Zjevně dostal z přítomnosti upíra velmi zlou náladu.
Sarah Blakeová v údivu hledí na kmitající ženy, její Siska mne přinutí k úsměvu, jak se snaží chňapnout alespoň jednu z nich za dlouhou sukni. Samozřejmě neúspěšně.
Rej byl náhle přerušen výkřikem. V mžiku se docela obyčejně vyhlížející ženy srotily kolem osoby, jež mi podezřele připomíná…
„Báro?!“ oslovím ji nevěřícně. Dle reakce v podobě nenávistného syknutý zpoza zad, nepochybně od Sarah, si domyslím, co se asi tak stalo. Strýc se zmínil, že stopování výpravy by nás dovedlo přímo ke Stínu. Nicméně vzpamatovat se, přejít mýtinu k Báře X. a vyzpovídat ji si žádalo mnohem více času, než jsem dostala k dispozici. Vytratila se mezi domy a ani pronásledování zřejmě nebylo úspěšné, když se skupinka žen pár mlčenlivých okamžiků nato vrací s prázdnou.
Zavrtím hlavou. Už jistě nějakým způsobem opustila opevněnou ves přilepenou na první z mnoha strmých stěn horského masivu. Ať se stalo cokoliv, nyní od ní nebezpečí nehrozí. Můžeme se jen dohadovat, z jakého důvodu se tak brzy vrátila zpět.
Otočím se zpátky na vyšňořeného pána lesa v obklopení krásných dívek a hned mi něco říká, že on nebude podobný mému někdy až příliš čestnému příteli z pobřeží. Snad proto, že by se s tímhle odmítal setkat, nás v lese opustil? A nechal mne s ním raději jednat přes divoženku, nadutcem jedním! Ohrnu nad výjevem nos, čímž vyvolám z elfovy strany bůhvíproč pobavený smích.
„Netušila jsem, že budu mezi divoženkami jednat s mužem,“ začínám možná trochu opovržlivěji, než bych měla, nicméně mám krapet pokaženou náladu dlouhým pochodem bez pořádného světla a vytrvalejšího koňského hřbetu.
Zdá se mi to, nebo pohledem kupce hodnotí spíše Sářiny a moje zaoblené křivky než důvod naší výpravy sem? Jak může?! Sotva jsme přišly!
Konečně obrací zrak k tomu mému mírně šokovanému. „Má drahá, jsem zde jen pár let vítaným hostem, nikoliv pánem,“ spustí sladce znějícím hlasem, což mne nenechává na pochybách, že je třeba dávat si pozor na jeho skutečné úmysly a jen doufat, že nesouvisí úzce třeba s těmi Stínovými. Trochu se uklidňuji reakcí divoženek na vražedkyně všeho druhu. Snad mají pravdu a my jsme v bezpečí v jejich lese. Možná jsem jen paranoidní z únavy. A ulevilo se mi, že elf mluví dost plynule anglicky, přestože já ten jazyk jen nerada využívám. Rozhodně mi jde lépe než elfština.
Po dramatické odmlce, kdy jsem měla čas si srovnat myšlenky takovýmto způsobem, se pohledný elf, možná nyní trochu silnější v pase, ozve znovu: „Nicméně přijal jsem s vděčností pohostinnost těchto dam. Jak vidíte, nepatřím zrovna mezi tradiční obyvatele Trhu. Ovšem přestože je pěkná noc jako stvořená k pikniku a vyprávění tajemných historek, má zvědavost musí ustoupit vašemu odpočinku. Slova plynou od úst lehčeji, když se jejich roztomilému majiteli neklíží víčka vyčerpáním,“ pronesl nadneseně, jakoby ta moudrost patřila jen jemu. „Tyto dobré duše se postarají ochotně o pohodlí vás i vašich přátel, má paní. Všech přátel!“ dodal přísně se zrakem neurčitě upřeným do chumlu žen za námi. „O tom, kde je váš chybějící společník, divoženka, jež s vámi cestovala, a proč strpíte ve své přítomnosti tak nečisté stvoření, jakým je wamp, mi povíte stejně dobře při příjemném rozhovoru za pár hodin. Jen vás žádám, abyste dohlédla na to, ku prospěchu nás všech, aby vaši společníci nevyvolali nějaký pohoršivý incident,“ stočil pohled především na upíra, který si neodpustil znechucené odfrknutí.
Zjišťuji, že elfova tvář se umí rozjasnit stejnou nevinností, jako obličej malého dítěte, když svým přikývnutím vyvolám očividně jeho upřímnou radost.
„Připravte tedy hostům soukromé ubytování,“ nařídil a vplul do vlastního dlouhého domu přímo za svými zády. Pro dnešek tedy naše audience skončila, ačkoliv dny na Trhu se nedají počítat na rovných 24 hodin jako ty u nás.
Mnoho žen neskrývalo nijak nedůvěru a odpor k upírovi, který však mohly vyjádřit pouze mlčky zataženou tváří, když i jeho byly nuceny brát jako váženého hosta, který se může volně pohybovat.
Čtyři domky stály v rámci asi dvojnásobné řady. Působily poměrně novým dojmem, což mne jen utvrzuje v dojmu, že do elfovy přítomnosti se ve vsi hosté příliš nezdržovali. Pokrčím nad tím rameny. Raději jednat s alespoň částečně rozumným mužem než s bandou konzervativních lesních žen.
„Nebylo nám řečeno, jak přesně vás máme uložit, ale sruby mají jen po jednom pokoji a přístavku jako koupelny, takže vhodné bude usadit vás jednotlivě, souhlasíte-li. Chtěla jsem se otázat, zda mohu nechat vašeho temného přítele hlídat,“ spustí divoženka z doprovodné skupiny.
Upír nečeká na moje přikývnutí, s posměšným úšklebkem srazí nohy k sobě a vysekne mi poklonu. „Ale jistě, má paní,“ zacukruje jako pán lesa před pouhými minutami. „Jsem se svojí ochrankou naplno srozuměn. Všude se přeci pohybují tisíce lidí se stříbrnými kulkami následováni svými sluhy s dubovými kolíky v ruce téměř za každým stromem. Alespoň se mohu do své rakve ukládat ke spánku s větší jistotou.“
Prudce se svojí mohutnou postavou obrací k mému vzteklému výrazu zády a odkráčí do jednoho stavení. Před jeho dveřmi se mlčky uloží dvě dívky.
„Domýšlivý bastard!“ vypění rybář. „Nejraději bych do něj ten kůl zabodl osobně hned teď! A ty máš po tom všem problémy dát jej hlídat?!“ vytkne mi.
„Tak já už radši půjdu,“ pípne do hrozící hádky Sára a rychle zavírá dveře jiného domku. Divoženka z lesního průvodu stále čeká, bez nejmenších pokusů se do výměny názorů zapojit, stejně probíhá v méně známém jazyce a prakticky jí nerozumí, kdyby nebyla vyprovázena výmluvnými posunky.
„Nemám proti němu víc, než jeden neúspěšný pokus, Davide,“ oslovím muže jménem opatrně, nejista si tím, zda jej tak ještě víc nevyprovokuji. „A to mi připadá dost dávno,“ zamumlám nakonec s pokrčenými rameny.
Rybáři to zjevně na obhajobu nestačí, neboť mne drapne za ramena. „A co já, k sakru?! Chtěl mě zabít, na to si nevzpomínáš?! Nebo si snad myslíš, že za mnou ty vlkodlaky, z nichž mne jeden pokousal, poslal někdo jiný! Udělal ze mě zrůdu!“ obvinil svítící domek plamenně.
Zjevně nečekal pohled, který přišel, přísný, bez lítosti a soucitu posledních týdnů. Ta věc mezi námi stála už příliš dlouho a vznášela se v každé místnosti. Muselo to jednou v hádce přijít. „Toho už jsem si užila až dost!“ vykřiknu stejně rozhořčeně. „Odtrpěla jsem si to, jak dobře víš, v kobce, a nebudu poslouchat od tebe teď lži. Oba dobře víme, že to, co jsi, neumožňuje proměnit tě ve vlkodlaka, tak s tím už přestaň!“ odvětím chladně, odstrčím jej a pokračuji ke světnici hned vedle té Sářiny.
Načež se zastavím. Můj společník má ve svém držení stále vak plný především mých věcí. Trošku mne zamrzí, že jsem reagovala tak prudce.
Mé obavy jsou liché, neboť se ocitá ve světnici hned za mnou, aby jej shodil z ramene na stůl.
„Jen nechci, abys zapomínala, jak moc je nebezpečný, Sam. Pokusil se tě vysát, snažil se z tebe udělat stejného netvora, jakým je on sám. Nemůžeš mu věřit,“ dodá mírněji ve snaze se udržet od dalšího křiku.
„No jistě! A co měl asi dělat?! Vždyť je to upír!“ vyprsknu bůhvíproč na tvorovu obhajobu. Rybář mi věnuje významný pohled říkající: Právě, že upír!
Nato za sebou tiše zavře dveře.
S povzdychem se vrhnu na skříňky a poličky, abych do nich naskládala své věci z vaku a přestala o tom přemýšlet. Okamžik poté si sundám boty. Když je ukládám vedle dveří, ozve se zaklepání příliš jemné na rybářův návrat do slovní potyčky.
Zvědavě otevřu malému dítěti se seznamem na kusu papíru v jedné a propiskou druhé ruce.
„On mě poslal, abych se všech zeptala, co budou potřebovat a napsala seznam, aby to dívky mohly zařídit,“ vysvětlila pokorně třesouc se zimou. Zjevně se na podobný úkol děvčátko jen nedostatečně obléklo. Vytáhnu jí rychle jeden ze starých plášťů a posadím ji na postel, zatímco si prohlížím požadavky svých kumpánů.
U upíra figuruje párek mladých zajíců před koupelí a seznamem bylin, jejich názvy mi v latině skutečně nic neříkají.
Sarah poprosila o čisté oblečení, vodu na mytí, kostku mýdla a ručník, a večeři.
Rychle opíšu její požadavky.
„Za tím rybářem jsi ještě nebyla?“ spustím překvapeně. Vždyť jeho domek je mezi mým a upírovým! Děvčátko zrudne až po kořínky tmavých vlásků a zadívá se na špičky svých bot.
„Za ním matka poslala moji sestru,“ hlesne.
Trochu mne to popíchne. Zjevně neztrácí čas! Nejspíš je také pěkná a mladičká. Zavrtím hlavou nad tím zjištěním, ale nakonec malou vyprovodím s úsměvem. Ostatně si rybář to povyražení zaslouží, poté, co se o mne musel týdny starat. A že to neměl snadné.
Zdálo se, že s položkami na seznamu se dopředu počítalo, neboť lázeň přikvapí v podobě řady věder teplé a studené vody dříve, než by se byla dala ohřát. S tíchým pobrukováním vše připravím na ten dlouho očekávaný zážitek a jídlo nechám stydnout na stole, zatímco se vesele ponořím do horké koupele. Unikne mi slastný povzdych. A bolestivé syknutí nad puchýři na nohou, ale to je jenom detail nehodný mého zájmu. Nádhera. Fialkově vonící mýdlo nutí k použití. Na Trhu bych málem zapomněla, jaké to je být normální ženou. Užívám si lenošení, dokud voda úplně nevystydne, než z ní vylezu a obalím se do osušky, abych zamířila k oblečení v ložnici, když si všímám rozložité překážky zubící se na mě z průchodu.
„Ty…ty…jak dlouho..?“ vykoktám zmateně. Vzápětí moje tvář zaznamená několik odstínů od sinalé až po temně rudou.
Postava upíra se nenamáhá ustoupit ani o krok ze své pozorovatelny. „Kdybych věděl, čeho se stanu šťastným zásahem osudu svědkem, má paní, možná bych oželel večeři, abych přišel ještě o chvíli dřív,“ věnuje mi uličnický úsměv, který mne varuje před tím začínat si něco s tak nevypočitatelnou osobou. Krom toho mne ujišťuje o tom, že je tu až nemile dlouho.
„Nevšimla jsem si, že by se tady poblíž měl konat nějaký z plesů vašeho krevního příbuzenstva, pane,“ vzpamatuji se dostatečně na slovní políček. Když se mnou chce jednat s nadnesenou kousavostí, nevidím důvod k lepšímu z mé strany. Dle očekávání mu přes tvář přeletí stín a ustoupí z cesty. Úlevně vydechnu a přejdu do větší místnosti.
„Kdyby byl váš věrný pochop vybaven skutečnou zbraní stejně ostrou jako je váš jazyk, nepochybuji, že by mi moje nová tělesná stráž byla k ničemu,“ zahudruje nespokojeně.
„Přejdeme k jádru věci. Jsem utahaná a nehodlám se tu s kýmkoliv vybavovat oblečená do mokrého ručníku,“ donutí mě husí kůže na rukou jednat, než tu umrznu.
Pomyslel si, že ta dívka bude s velkou pravděpodobností jednou znamenat jeho konec. V první chvíli ho napadla lechtivá poznámka ohledně řešení ručníkového problému, ale možná nebylo nejlepší křehké příměří jen rozzlobeného pohledu porušit hned zpočátků. Raději přiložil do krbu z koše dřeva, který sem přitáhla ženská delegace podobně jako k němu, a obrátil se zády.
„Jádro věci se od starých časů zase tolik nezměnilo,“ spustil. Zaslechl pád ručníku na prkennou podlahu a odolal nutkání se otočit, nebo přinejmenším ohlédnout.
„Byl jsem nucen odejít z Trhu a lízat si ránu po stříbrné kulce vašeho vlčího ochránce, madam, jinak bych se pokusil vytáhnout vás z té kobky u Správce osobně a mnohem dříve. Vyrozuměl jsem, že máte namířeno tak trochu dál než jen přes oceán, ale chvíli trvalo vymáčknout z mé dlouholeté známé vše, co ví, a stálo mne to spoustu absurdních druhů zeleniny. Hodlal jsem vás unést během předem dohodnutého útoku upírů na dům vašeho nepříliš srdečného starého přátele a někde daleko od střetu těch událostí vám to rozmluvit. Než jsem byl přinucen se stáhnout, neboť mé krevní příbuzenstvo, jak jste je výstižně pojmenovala, vypsalo odměnu na moji hlavu za poslední prohřešek. Asi se museli domáknout, že jsem tě chtěl jenom pro sebe. Což znamená, že jsme v pasti oba dva. Vy máte potíže dostat se odsud, a já se buď mohu nechat zabít tady, nebo zkusit jít s vámi, což si nepochybně nepřejete. Krom toho vážně pochybuji o tom, že z Hvozdu se dá vyváznout tak snadno, jak to nyní vypadá. Stejně jako to bude složité a nebezpečné se Správcem, upíry a tucty lovců odměn za patami,“ odmlčel se.
S potěšením pozoruji téměř nepatrné vylekané škubnutí. Neměl ani potuchy, že jsem se mu připlížila během jeho vysvětlování tak blízko za krk.
„Zajímavé. Nedáte si čaj? Zaslechla jsem zmínku, že nedodržujete obvyklý pitný režim,“ zajímám se.
Než se otočí, se smíchem odtančím ke konvici. Kdyby se to dalo, byla bych se po takovém přiznání uvolnila, ale zůstávala spousta otázek, vysoká zeď zvaná nedůvěra a strašlivé noční můry. Přesto je pro něj i hraný smích zjevně vítanou změnou.
„Ta zmínka je pravdivá. Kdyby nebyla, ony by nás nechytily, dokonce ani ve svém vlastním lese. Ovšem nebyl jsem si jist tím, jak bych tě mohl zase vyděsit, nebo ti ublížit,“ přiznal. Usoudil, že pravda zní docela dobře na to, aby vymýšlel jen o málo milosrdnější lži. Znala jej až příliš dobře na bezmeznou důvěru, ale možná… Uvědomil si, že hledá v těch hnědých očích jen to, co v nich vidět chce. Musí být přes svoji masku vyděšená k smrti, jako když jej před pár hodinami poprvé viděla.
Ušklíbl se a pokynul hlavou. „Přeji dobrou noc.“
A byl ten tam.
Snažím se ovládnout nečekaně silný pocit zklamání. Snad v tom zase nelítám?! To by tak scházelo. Ale nelze popřít, že je tento muž po všech stránkách impozantní. Jen mít záruku, že to nedopadne stejným fiaskem jako minule. Nemohu vymazat z hlavy ani tyto znepokojivé myšlenky, natož ten klukovský úsměv, který mám před očima ještě ve chvíli, kdy usínám.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
