26 - kapitola dvacátáčtvrtá - Poprava
27. 2. 2010
Ráda bych napsala něco jako: Probudilo ji slunce ťukající jemně na oční víčka rozespalé hrdinky poté, co jeho paprsky překonaly i na omak neproniknutelné okenní tabulky.
Jenomže to by srub musel mít zasklené to mrňavé okénko skryté za přibitou kožešinou. A předně – Trh by musel mít hvězdu podobných vlastností jako Slunce pro Zemi.
Takže musím původní plán pozměnit na: Probudila se ze spánku v temnotách malého srubu po jemném, ale jasném zaklepání.
Celá rozlámaná se na měkké matraci posadím.
„Kdo je tam?“ zeptám se s podezřením, že jde jen o další upírův žertík.
Nikdo mi však neodpoví. Rezignovaně se zavrčením vyhrabu sirky a zapálím svíčku. Vzhledem k poněkud nedostatečné garderobě v podobě staré rybářovy tuniky si usmyslím, že dveře zase pěkně zčerstva zavřu, abych se stačila vrátit do vyhřátého pelíšku, než vystydne na pokojovou teplotu.
„Co se děje?“ zamžourám na rybáře za dveřmi, ale jen mě rychle vytáhne a zamračí se na divoženky mlčky pozorující celou scénu z prostoru nedaleko před upírovým domkem.
„Hej! Co to děláš?! Ani jsem nestačila zavřít dveře. Víš, jakou tam pak budu mít zimu?!“ osopím se na něj vztekle. Jen mi paži ještě více stiskne, než mě zavře ve svém domku.
Podupávám vztekle v bačkorách, protože vzít roha jím zabarikádovanými dveřmi nemohu. „Ráda bych věděla, proč jsi mě vzbudil a vyvlekl z domu, když zjevně ráno ještě ani pořádně není?!“ zasyčím vážně pořádně nabroušená.
S údivem sleduji, jak hodnotí moji nedostatečně oděnou osobu souhlasným přikývnutím.
„Přišla za mnou jedna z těch – dívek,“ ozval se šeptem jako by se bál, že divoženky by se snížily k tomu poslouchat za dveřmi.
Celkem lhostejně posunu jedno z křesel blíž ke krbu a stulím se do něj. „No a co? Co má tvoje rozptýlení dělat se mnou?“ spustím zvědavě a zívnu. Nejspíš se nějak nepohodli, nebo snad potřebuje s něčím poradit? K smíchu. Podepřu si bradu a zavřu oči. Že by se mi podařilo znovu usnout? Tady bude určitě tepleji než tam vedle.
„Potřebuji milenku,“ zabručí.
Vytřeštím oči. Okamžik mám pocit, že jsem se přeslechla, ale přikývne. Zaraženě přemýšlím, co se tak na tohle dá říct.
„Nemá to s tebou co dělat, vážně, tedy - ve skutečnosti. Ale nečekal jsem, že se vrátí, i když jednu z nich odmítnu, a potřebuji zachránit. Požádal bych Sáru Blakeovou, ale obávám se, že by mohla zareagovat trochu…no, nepřál bych si skončit jí ve vlčí tlamě. Sám jsem tě přece taky chránil,“ brání se, jako bych se o tom s ním měla chtít hádat.
„Nechápu, co ti na nich vadí. Víš, že kdyby se nás chtěly zbavit, už by to udělaly. Určitě ti neposlaly žádnou chudinku.“
Trochu se bavím očividnou bezradností mého společníka. Zřejmě je tu problém, který mne nenapadl. Musí být vážně zoufalý, když se posadí naproti a složí na okamžik hlavu do dlaní. Až mi jej přijde líto.
„Asi bych se neměla na nic ptát, že?“ zkusím smířlivě s pokusem o úsměv.
Sleduji jeho povzdych. „Řekněme, že jen nejsem ochotný tu náhodou nechat malý uřvaný balíček, stačí?!“
Mám chuť vyprsknout smíchy, ale uznávám, že divoženka by nebyla nadšená použitím jednoduchého systému ochran tak obyčejného mimo tento zapadákov. Proto se snažím ovládnout i tón hlasu při hloupém: „Fajn.“
Pokrčím nad celou věcí rameny a snažím se v křesle uvelebit pohodlněji.
„Jestli chceš, postel je volná. Zůstanu tady a budu udržovat oheň. Stejně nemůžu spát,“ mávne ledabyle rukou.
Vděčně přikývnu a zatnu zuby při opětovném styku ubohých nohou s podlahou. Ostřížímu pohledu to neunikne.
„Půjdu a požádám ty venku o nějakou mast. Za chvilku jsem zpět.“
Sebere ze hřebíku plášť a vytratí se.
Vrtím se, dokud se lůžko trochu neprohřeje a já klidně nezaberu.
Probudí mne zase zaklepání na dveře. „Nee,“ zaúpím, jako kdybych tak mohla okamžik vstávání oddálit na neurčito. Zmateně zjišťuji, že nejsem na lůžku zrovna jediná. S pohledem upřeným na paži složenou kolem mého pasu si uvědomím jen pár hodin starou dohodu. I kdyby ne, šokovaná pohledná mladá žena ve dveřích by jako připomínka stačila.
S jejím výkřikem a následným odběhnutím v slzách se postava, o kterou se zády opírám, pohne, aby spokojeně zavřela před průvanem.
„Přenesl jsem včera všechny věci od vedle.“
Vracel se k lůžku s malou krabičkou. „Dovolíš, abych ti natřel chodidla, lásko?“ zašpičkuje, čímž vyvolá výbuch smíchu z mého staženého hrdla. Jen doufám, že se té dívce nic nestane, ale momentálně mi nezbývá, než poslušně odevzdat nohy do úschovy, a zabořit se do kožešin a přikrývek, což mi přijde jako vítaná odměna.
„Nepřestane mě udivovat, jak ráda se vyvaluješ v peřinách. Na lovce odměn moc nevypadáš,“ rýpne si, ale neobtěžuje se na tu poznámku odpovídat.
Tiché zaklepání by mne stejně nejspíš znovu přerušilo. Schovám se pod deku. „Zdá se, že máš návštěvní hodiny častěji než já. Možná by to chtělo domek na stromě. Odpadli by alespoň ti se závratěmi a bez končetin,“ zamýšlím se nad svým návrhem, zatímco muž zavolá výzvu ke vstupu.
Zvědavost mi nedá, abych si neprohlédla ženu ve středních letech vlekoucí za sebou plačící děvče. Rodinná scéna jako z italské komedie, pomyslím si.
„Odmítl jsi moji dceru kvůli téhle?!“ zavrčí divoženka, jako bych nebyla o nic hezčí než plesnivý chleba. Trochu se mě tím dotkne, ale usoudím, že k tomuto lehce podivnému jednání by měl mými slovy mluvit někdo s trochu lepší znalostí anglické konverzace.
Vyskočím z postele. „Můžu dojít pro Sáru. Bude tlumočit,“ chci zmizet z místnosti, jak nejrychleji to půjde, ale zastaví mě. Zalapám po dechu, jak si mne přitáhne s úšklebkem na klín a pevně stiskne, abych se náhodou nevyvlíkla.
„Ty floutku! Nemyslíš, že tuhle hru trochu přeháníš?“ zasyčím s nuceným úsměvem.
Místo, aby mne pustil, věnuje oběma ženám vyzývavý pohled. „Nehodlám na tom, s kým spím, nic měnit, madam. A nepředpokládám, že se tento názor bude v dohledné době měnit,“ nedal prostor k dohadům hlasem tak pevným, že nebýt do toho zatažená, možná bych mu i uvěřila.
„Ty…Kdyby,“ začala starší lesní žena, ale byla rychle přerušena. Zjevně takovou scénu čekal. „Kdybychom podléhali jednání dle vaších starých zvyklostí a moje něžnější polovička byla po smrti, pochybuji, že bych byť přemýšlel o tom, aby mi zahřívala postel jedna z jejích vražedkyň. Obzvláště při představě pozdějšího servírování mých vnitřních orgánů. Urazil bych vaši dceru stejně jako dnes.“
Obě dvě, jedna rudá vzteky a druhá rozpaky nad tou scénou, vyběhly ze dveří, v nichž se okamžik nato objeví Sarah Blakeová.
Nemohu zabránit tomu, aby přehlédla celou situaci. Překvapeně polkne. „Hmm, neruším?“ zeptá se plaše, neboť zahlédne moji snahu vstát a zbavit se těch rukou. Jinak by se nepochybně otočila a odešla stejně kvapně jako předchozí návštěva. Zamračím se na rybáře, než se obracím na ni.
„Vůbec ne. Řekla bych, že tady dohady právě skončily,“ vyštěknu, obejdu ji, abych zavřela dveře a začnu hledat svoje oblečení.
Muž si po chvíli taktně odkašle a s pobaveným pohledem ukáže na jednu konkrétní skříň.
Vzteky bez sebe se soukám do kalhot, a je mi úplně jedno, že mu ukazuji zadnici. Vezmu Sarah za loket a beru nohy na ramena, jen co nejrychleji vypadnout z tohoto srubu.
„Co se tam..?“ začne, ale rychle jí odseknu. „Raději si promluvím s tím elfem hned, než se ten průšvih víc rozmázne.“
Není složité si domyslet, co se Sáře honí hlavou, a že se teď mojí reakcí musí nutně pořádně bavit. Jiný by přidal i posměch, nebýt tak taktním kamarádem. Povzdychnu si.
~
Nikdy předtím nezažila něco tak ponižujícího. Dokonce ji ani nestrčili do samostatné cely. Kdykoliv si chtěla odskočit, musela svého „spolubydlícího“ pořádat, aby se otočil. Jen takový prostý úkol vám může náklonnost a obdiv změnit v bublavou nesnášenlivost.
Stín se díky všem svatým od prvotního představení neobjevil, jejího nenáviděného krále však den co den v tu samou dobu (pokud se to dalo v kobce rozpoznat) odvlekli pryč. Vrátil se tu po hodině, tu po dvou či třech. Obvykle s nějakým škrábancem navíc.
Zabouchání ohlásí příchod mohutného dozorce se strážemi. „Kbelík!“ zavrčí.
Kate už přestalo dávno vrtat hlavou, jak jim může všem rozumět, jako by mluvili česky. Prostě to tak bylo. S nakrčeným nosem mu smradlavý dáreček podala.
Myslela si, že bude vládnout přinejmenším slušnému domu, se zatuchlou celou se nepočítalo ani v nejhorších nočních můrách, natož s více nájemníky v ní.
Dopředu se protlačí kdosi s vědrem vody a kostkou mýdla.
Kate přemýšlí, co se asi stalo, že voda na umytí dorazila s dvoudenním předstihem obvyklé doby. Nemusela se namáhat dlouho. Další chlapík totiž přinesl oblečení, do kterého by se vlčí král jen sotva soukal.
„Pán s vámi poobědvá, madam,“ ozval se strážce, aniž by v jeho hlase zazněl jakýkoliv nepříjemný nádech. Složil šaty přes opěradlo rozviklané židle a obrátil se k odchodu.
Kate zajímalo, jestli se jedná o Stín. A kdyby ano, co po ní asi chce? Nedělala si iluze, že by ta směšná hrstka informací, jež má, mohla k něčemu být. Ale snad by se jí výměnou za ni mohlo dostat lepšího zacházení.
Pochybovala, že někdy ještě bude aspirovat na nějakou královnu a měla v úmyslu za tímto chvilkovým poblázněním stejně zprudka zabouchnout dveře ve své hlavě.
Ignorovala posměšný úšklebek, který jí král věnoval, než se obtěžoval otočit a nechat ji se umýt.
O pouhou hodinu později musela obdivovat provedení každého gobelínu či kusu nábytku. Vše ukazovalo na staré dobré časy vkusu a veselého smíchu uvnitř nyní zaraženě a mlčky se tyčících stěn.
Otřásla se při pohledu na černé květy růží naaranžovaných ve váze uprostřed jídelního stolu. Tento symbol Stínové Gardy jí vždy naháněl strach. Naskočila jí husí kůže, když její zrak sklouzl přes jídlo na děsivou postavu sedící na druhé vzdálené židli naproti.
„Uvědomil jsem si, že vy možná k těm rebelantům nepatříte, a já vám doteď asi velice křivdil, slečno...?“
Ten dotaz nešlo přehlédnout. Rozhodla se vzpamatovat. Hrála při několika příležitostech Stínovým Lovcům návnadu. Teď bylo pouze na ní, zda se zachrání. Kdo by váhal?
„Kate. Když jsme sem přišli, byla jsem považována za něco jako královu snoubenku. Ale nečekám, že by se byl dožil svatby či korunovace, jste-li v této zemi pánem vy.“
Snažila se být milá a usmát se, ale Stínův úšklbek ji děsil. Raději své úsilí včas vzdala.
„Jste zjevně velice pohledná a zajímavá mladá dáma,“ zhodnotil hostitel zdvořile a pokynul pážeti, aby jí nalilo víno. Žena poznala, že se od ní čeká určitá pozornost k jídlu. S úlevou a chutí se do něj pustila. Stín je mohl dát zabít kdykoliv jen mávnutím ruky. Nebyl tedy důvod myslet si, že je ta hostina otrávená. A když nic, alespoň se po týdnech jednou slušně nají.
„O nějakých nepřítomných členech Dvora starého panovníka náhodou nemáte ponětí?“ začne. Kate to někdy mezi kuřetem a koláčem zarazí. Ale nevidí důvod, proč by nemohla v tomto případě popravdě odpovědět.
„Do poslední doby jsem o Dvořanech nic moc neslyšela. Ale z vašeho zájmu o náš svět bych řekla, že Sam přinejmenším bude jednou z nich. Vycvičil jií sám váš vězeň, a co jsem mohla pozorovat, je nebezpečná. Jen málo jejích nepřátel by se vám mohlo se svými zážitky pochlubit. Bydlela v jednom domě kousek od města s tou angličankou Sarah Blakeovou. Vlčí král těm dvěma přezdíval Vykladač a Strážce.“
Nabrala si lžičkou kus tvarohového zázraku. Koneckonců, neřekla mu vůbec nic nového. Ještě však nebyl konec.
Stín pokýval hlavou a čekal, až dojí. Strčí ji zpět do kobky, ale předtím potřebuje zjistit, zda mu přeci jen k něčemu nebude.
„Ještě jste neviděla zahradu, Kate,“ osloví ji skoro jemně, což v ní vyvolá mrazení po zádech. Zjišťuje, že se jí od stolu s vázou černých růží najednou ani trochu nechce, ale stráže jí nedají na vybranou. Za každou paži ji chytí nepříliš opatrně jeden z mužů. Třetí procesí vedené Stínem uzavírá.
„Nepochybně jste zaregistrovala jisté obavy, jež mám ze svých nepřátel. Brzy však uvidíte, že se jimi nenechávám příliš unést. Už stovky let nejsem člověkem, který by trpěl zranitelností své tělesné schránky jako většina mých ubohých odpůrců.“
Zamíří ke dveřím na balkon a při průchodu místností zaplněnou černými látkami a stejnobarevným lakovaným dřevěným nábytkem, k ní významně pokývne.
„Měla byste se cítit potěšena, Kate. Do svých komnat jen tak ledajaké poskoky nepouštím. Této pocty se ženám obvykle nedostává, ale možná udělám výjimku pro jednu vaši známou. Jestliže k vám pronikl elf, jistě nezanechal jen jediného potomka už z opatrnosti, jež je jim tak vlastní.“
Pokynul strážím, aby ji přivedly za ním k zábradlí.
Kate vystrašeně vykřikla při pohledu na Stínovu soukromou zahradu. Cítila z ní krev a smrt o mnohem intenzivněji než z pouhé kytice jejích plodů. Přestože slunce svítilo z azurově modré oblohy téměř přímo na ten kout, jakoby nemohlo proniknout cáry mlhy kolem keřů. Ani by se nedivila, kdyby zaslechla klokotavé bublání močálu v místech, kde podle přítomných postav čekala zemi.
Dole stáli tři zahalenci v pláštích Gardy, mezi sebou klečící bytost, která nyní hrdě zvedla bolestí poznamenaný pohled.
Katin výkřik znovu přerušil podivné ticho. Tentokrát údivem nad tím tvorem. Byl stavěný do jisté míry velmi obdobně jako ona nebo kterýkoliv jiný obyčejný člověk, ale ta kresba… Přestože tvář měl zbrázděnou po tvrdém bití, zářicí oči a kresba na tváři ji o jeho nezlomené vůli nenechala pochybovat.
Stín sledoval bedlivě ženinu reakci. Věděl, že zklamání z ní však brzy předčí slast z přivolané smrti, která dá vznik novému a silnému keři pro jeho dlouholeté potěšení.
„Chytili jsme přednedávnem jednoho z vůdců hnutí odporujícího naší vládě. Prašivého elfího slídila z lesů daleko na severu. Místo odmítá říci, stejně jako jakékoliv jméno. Mohu se jen domnívat, že po jeho zmizení centrum odporu přesídlilo, tudíž mi tento už k ničemu není. Dokonce ani nemohu shledat příznivou jeho společnost, ale to je již zřejmě mužská slabost těšit se výhradně z pohledu na pěkné mladé ženy.
Zabít!“ přikázal jednoduše a obrátil se k odchodu.
Kate spolu s jejími strážci nechal pozorovat, jak jeho služebníci v mžiku tasí meče. Po elfově výkřiku: „Narila kron!“ se ozve zvuk průniku čepelí hluboko do jeho těla, které strne a odumře. Zářivá kresba pohasne a zčerná, přemožena snad květy ve svém okolí. Keře se začnou stahovat kolem mrtvoly jako supi nad mršinou.
Kate vyhodí obsah svého žaludku na dláždění terasy, než se jí ti dva ujmou, aby ji odvedli.
To Keru žádné dobré pohoštění nečekalo. A v předchozích dnech byla hned u několika výslechů. Ne tak hrubých, jakými častovali krále, ale v rukavičkách s ní také nejednali. Olízla si rozbitý ret a hmatem spočítala naražená žebra. Jestli jim ještě nedošlo, že toho víc neví, musí být úplně natvrdlí. Až na nějaké dva další vězně si byla jistá, že jiného elfa nikdy neviděla. Samozřejmě zamlčela vlastní původ v této rase. Něco jí říkalo, že vojáci by se k ní nechovali ani o ždibec lépe.
Sebrala poloprázdnou smrdící misku, jakmile se pode dveřmi objevila. Této šlichtě se sotva dalo říci jídlo, ale nikdy nebyla zvlášť vybíravá a momentálně měla hlad. Nad tím se zahloubala. Kdy naposledy neumírala touhou po pizze?
S povzdychem snědla kaši a odklopýtala na lůžko. Fakt, že poslali vražedkyni i za Sam, mohl znamenat naději pro ty tři v kobkách. Jestli je s ní nebo někde poblíž podezíravá Sarah Blakeová, to by v tom byl čert, aby Báru neodhalila. Už je tam venku týdny a ještě očividně úkol nesplnila. Takže to nešlo tak hladce, jak Stín očekával.
Usmála by se, kdyby ji neštípla malá tržná ranka na tváři. Hodlala se odsud dostat a vyhledat doktora, nebo přinejmenším dobrou bábu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář