27 - kapitola dvacátápátá - Ticho před bouří
17. 4. 2010
„Jakže?! Obtěžovaly?“
Nemohu si odpomoci. Ten elf si snad ze mne dělá legraci! A svléká Sarah Blakeovou očima zcela proti její vůli.
„Předpokládala jsem, že se k hostům tato komunita chová lépe. Nepřipadá mi zrovna ideální vtrhnout do příbytku s násilím přivlečenou dívkou a konfrontovat muže kvůli prostému odmítnutí. Nemohu mluvit za něj, ale mé osobě to připadalo poněkud trapné.“
Elf nadšeně přikyvoval. Podezřívám jej z toho, že neslyšel ani slovo.
Nutí mne i Sarah zůstat na oběd, posléze i na čaj. Podaří se jí odtáhnout mne až po srdcervoucí výmluvě, jak moc je jí po pohoštění těžko od žaludku, že si potřebuje odpočinout. Ne, že by toho tolik snědla.
„Vrrr!“ vyšlo z ní vztekle a nakopla nejbližší kámen.
„Slizský? Odporný?“ přetlumočím si pro sebe. „Kdyby to nbebyl tak zanícený sukničkář, celkem dobrá partie,“ popíchnu ji ještě.
Zničující pohled Sarah Blakeové jen zvýrazní pohoršené nakrčení obočí. „Jenom klid. Máme na našeho hostitele stejný názor. Jenže je to jediná osoba stojící mezi námi a smrtí. Ať už z rukou divoženek nebo Správce. Těch pár dní to zvládneme,“ dodám pro uklidnění spíše sama k sobě.
Znovu nepříliš nadšeně zavrčí a nezapomene za sebou pořádně Prásk!nout dveřmi svého srubu. Na podobná sezení si tedy rozhodně nepotrpí.
Pozvánka k večeři ji už ani nepřekvapí. Ale co, bude tam přeci Sam s rybářem.
Počká si, až pro ni přijdou.
Teprve ve velkém domě pochopí, jak se zmýlila. Bylo prostřeno jen pro dva.
„Všiml jsem si, že nekonzumujete maso. Velmi zajímavé,“ podotkl elf samolibě při jejím údivu nad čistě vegetariánskými pokrmy.
„Neměla byste se tak tvářit, paní. Je z té reakce příliš poznat, že se vám nedostává dostatečného pochopení. Hanebné!“ zkritizoval horlivě Sářin hostitel.
Pomyslela si, že předstírat umí na jedničku a nechuť k němu se snažila zajíst chutným jídlem. Zároveň tím zvyšovala šanci na odložení obdobného rozhovoru, kdyby někdo přišel v pravou chvíli s nějakou neodkladnou záležitostí.
Při věcném tónu se jí zprvu ulevilo.
„Jak už bylo řečeno, nečekali jsme zradu. Neznali a nespolupracovali jsme s tou divoženkou nijak zvlášť dlouho. O své minulosti nám toho mnoho neřekla a vzhledem k tomu, že předtím nám byla prospěšná…“ obhajovala skupinku popravdě Sarah.
Když se otevřely dveře, hodlala toho využít k úniku, ale elf jí pokynul, aby zůstala. Zlomek vteřiny byla na vážkách, zda by nebylo moudřejší to ignorovat a později předstírat, že žádný posunek nezahlédla. Byla ovšem zvědavá, neboť starou ženu poznávala. Ta poslechla prosté mávnutí ruky a po svém hlášení zůstala stát opodál.
„Správce se ukazuje jako vytrvalý protivník. Chystá se zaútočit na les. Předběžná zpráva mluví o oddílech dohromady stovky mužů v pohotovosti v rybářské vesnici nedaleko odtud a dalších ještě početnějších posilách,“ oznámil elf s mírným zaražením.
Sarah si představila dav vyčvičených žoldnéřů a zamrazilo ji. „Vaše známá se zjevně dostala až ke Správci, což je velice nemilé. Ne však tak nečekané, jako její dřívější střet s osobou s velmi neobvyklou zbraní, předpokládám tou samou, která se objevila tak náhle, jako by doslova spadla z nebe krátce po vašem příchodu.
Popíši vám nyní svoji situaci. Třeba mi pomůžete rozhodnout, jak s ní nadále naložit, neboť se jevíte jako velmi inteligentní a krásná mladá dáma, Sarah. Bylo by vás skutečně škoda.“
Odmlčel se. Sára musela přemýšlet nad tím, co z něj asi vypadne dál. Bála se, aby je nevydal Správci, což by mu dost usnandnilo situaci. A pro ně znamenalo konec. Hodlala při první příležitosti vyštěknout, že se proti takovému rozsudku budou všichni do poslední kapky krve bránit, ale na to začal příliš obsáhle.
„Tehdy, před takovými dvanácti lety, se mi stala podivná nepříjemnost. Jedním okamžikem jsem seděl v kobce starého hradu a myslel na blížící se konec, a pak Puf! Ocitl jsem se na malé pláži mezi útesy. Zesláblý, sám, bez potuchy, jak a kde jsem se to ocitl. Moře hrozilo psláchnout mne jako zrnko písku a odnést nenávratně do hlubin, ale našly a zachránily mne tyto ženy. Slibovaly mi brzkou smrt bez mučení, ale svou mocí jsem jim mohl za život nabídnout to, po čem jejich srdce toužila mnohem více. Probudil jsem stromy a dal každému tvoru v lese hlas a cit, který nikdy předtím nepoznal. A ony mne nechaly žít a sem tam poslechly mé rady. Jsem zde spokojený se svými ženami a patnácti dcerami, které každá mají moji krev, moji moc, kdyby se cokoliv stalo.“
Šokovaně si pomyslela, že elf tedy rozhodně nestřílí slepými náboji a mohla nyní vyloučit, že by se oddával jen jedné divožence. Přemýšlela, je-li tohle na Trhu vůbec zákonné, ale to již vyprávění pokračovalo: „Před pár týdny se bouře rozpoutaly znovu, stejně mocné jako tehdy. Často přinesly nepřátele či předměty z mé domoviny, nad níž bohužel drží vládu tyran nazývaný Stín. Jednoho dne jsem z mraků zaslechl zoufalý hlas. Ťzenský hlas žádající živel, aby přestal ostrov napadat. Smršť ustala a já se domníval, že šlo o vidinu, hloupý sen. Elfové toho mnoho nenaspí, ale místo toho se občas, když mají vhodnou příležitost, prostě zaseknou na hodinku či dvě.
Jenomže stromy ten hlas také zaslechly.
Vás přivedl příslušník mého národa, jste nepřátelé jeho nepřátel a oni těmi vašimi a stromy…Stromy při vašem vstupu pocítily vzrušující přítomnost někoho nezvyklého.
Řekl bych, že Správce se něco málo o existenci mého světa doslechl a nyní vás chce dopadnout, aby získal ještě větší moc do svých rukou. Připadá mi v tomto ne nepodoben Stínu.
A vy – jste tak jemná a ušlechtilá, milá. Ne, že by běžně elfové nejedli maso, ale z vás přímo čiší spřízněnost s lesem, a s královským dvorem. Váš lidský převlek je věru obdivuhodný, ale nestačí skrýt elfí původ, má drahá.“
Sarah se málem zadusila vínem. V záchvatu kašle se snažila věnovat dál pozornost tomu, co zaujatý elf říká: „Nemohu vás vydat Správci, paní. Možná, když bych poslal na výzvu vaše přátele…“
„Ne!“ křikla vzpamatuvší se Sarah Blakeová a vyskočila od stolu. Její sebeovládání šlo k čertu. Tak ona – a elfka?! Pchá! A vydat ty skutečné Dvořany Správci?! Musel se dočista pomátnout na rozumu!
On si to vyložil po svém. „Zdá se, že vám tedy přirostli k srdci. Omlouvám se, nechtěl jsem vás zarmoutit. Možná by stejně nebylo vyhnutí. Správci se snažili ovládnout celý ostrov od nepaměti. A vidina lesa pod jejich vládou…taková zásoba dřeva, které musí jinak dovážet. Budeme tedy bojovat,“ usmál se smutně pán domu a vydal opatrné pokyny k posílení posádek. Divoženka mlčky přikývla a odešla.
Sarah se omluvila a vyřítila ven k domkům.
Jsem vděčná za fakt, že rybář se zase chová jen jako starý známý a ne „přítel“ v jiném slova smyslu. Z nesnesitelné nudy se ocitáme uprostřed odvety ve slovním fotbale, když někdo zaklepe – spíše to vypadá, jako by chtěl srovnat dveře se zemí.
„Hlas,“ vymýšlím obratem usazena u krbu, zatímco rybář otevírá dveře. „Sára,“ oznámí. Mám nutkání jej napadnout za použití křestního jména, ale včas mi dochází souvislosti. Ani nestihnu pozdravit a zeptat se třeba na počasí (přestože pochybuji, že se zamračeno na Trhu kdy mění v něco méně depresivního), a už ji mám usazenou v křesle naproti. Rybář jen vrtí hlavou, zavírá a sedá na postel poněkud dál od vyhřátého krbu a blíž průvanu ode dveří.
„Máme takový malý, docela malinkatý problém,“ spustí Sarah vyplašeně a nadskočí při prasknutí polena v ohni, což utvrzuje v dojmu, že jde spíše o něco velkého až docela obrovského.
Vlčice to bez obalu vyklopí.
Polknu. „No, tak to asi bude problém,“ přitakám Sarah Blakeové, ale zarazím se: „Copak elfové nevidí Sisku?“
Obracím se na Davida, který sotva znatelně zavrtí hlavou.
Ušklíbnu se. „Možná bych za ním měla zajít a uvést ty informace na pravou míru,“ zamumlám, ale rybář nesouhlasí.
„Nemáme žádnou záruku, že nás nepodrazí, až zjistí, že Správci o Sarah vůbec nejde. Budeme zde jen krátce. Kdo pozná, že není elfka?“
Zní to skoro nevinně, ale z toho už jsem vyléčená. Sarah Blakeová tu dál sedí jako hromádka neštěstí. Vůbec jí tu situaci nezávidím.
Rybář vstává, aby zahřál ztuhlé nohy. „Jestli ten chlápek ví o všem, co se v lese šustne, což jediné by vysvětlovalo připravenost divoženek na vetřelce, nemáme prakticky jak odtud zmizet. Cesta z hvozdu by zabrala několik hodin a venku už budou čekat Správcovi vojáci. Neznám způsob, jak jinak se vyhnout problémům,“ zhodnotil.
A mne tedy nenapadá, jak by se daly využít Vykladačovy schopnosti. Rychle zamítnu v duchu experimentování s těmi elfími. Moje by nebyly dostatečně silné ani po výcviku, aby zablokovaly na dálku někomu možnostz ovládat les. A rybář? Nic o něm nevím a mohlo by se mu vymstít prozradit svůj původ divoženkám.
Sářiny myšlenky se zjevně ubírají podobným směrem, když mě požádá, abych jí vyprávěla o bouřích a jejich zániku.
Po jejím odchodu ve mne začne hlodat nejistota. Sáru jsem snad ještě nikdy neslyšela pořádně lhát a elf je bystřejší, než dává najevo. Zdá se, že je nám souzeno pohybovat se po příliš tenkém ledě.
„Zkusím to,“ nadhodí rybář bez zjevného kontextu a chystá se k opuštění budovy. Zamračeně hledím, co má za lubem. „Jen zjistím, jak dobře je osada hlídaná. Žádné kousky vymykající se obyčejné procházce, slibuji,“ odvětí úsečně, než se za ním tiše zavírají dveře.
S povzdychem přiložím do krbu, až po chvilce plameny zatínají své horké pařáty do čerstvě obětovaného dřeva.
Otočím se od zdi a málem bych se v úleku nechala olíznout ohněm, kdyby mne nezachytila rychlá upírova paže.
„Zdá se, že neztrácíte čas, madam,“ pronese uštěpačně.
Není složité si domyslet, co se mu honí hlavou.
„Trvalo dlouho, než tě ten kluk opustil,“ zavrčí v rozladěném duchu.
Prosmýknu se kolem a připravuji čaj, jen abych nemusela nijak reagovat na ten vpád.
„Není to žádný kluk. Už dospěl,“ zasnažím se trochu a zrakem ostražitě kontroluji, zda se muž nachází v dostatečné vzdálenosti. Neunikne mi ani ležérní postoj, ani posměšný výraz ve tváři.
„To ty asi musíš vědět nejlíp, ne? Ale sotva zmoudřel, nechává-li tě tu samotnou. Mohl by sem přeci vpadnout nenažraný upír prahnoucí po krvi, nebo i něčem jiném. To já bych svoji ženu nespustil z očí,“ dušoval se.
Ty řeči mne trochu děsí, ale pobavený úšklebek neustupuje a dodává pocit sice trochu nevhodného, avšak přesto jen humoru.
Rychle zavěsím konvici s vodou na hák a vytáhnu si něco k snědku. Wampa se snažím míjet bez povšimnutí. Trochu obtížný úkol.
„Pak je možná dobře, že nikomu nepatřím,“ spustím a ohlédnu se, ale místnost je prázdná.
Oddychnu si a s pomocí pohrabáče konev sundám a postavím na kamennou římsu. Vůbec nemám chuť na čaj.
Až pozdě, dávno poté, co jsem šla spát, mne vzburcuje hluk zvenčí. „Nejsem snad vězněm, když se nemohu svobodně projít?!“ křikne známý hlas. Není složité domyslet si, co se stalo. Divoženky zjevně přivlekly rybáře zpět z večerní vycházky. Bouchnutí dveří a ostré zaklení nesvědčí proti tomu.
„Nemá to smysl,“ zabručel a natáhl se vedle. „Museli bychom použít dvořanské schopnosti, abychom se odtud dostali nepozorovaně.“
Odfrknu si, zjišťuji totiž, že nad tou možností opravdu uvažuje. „Musím ti snad připomínat, že nejsem elfka o nic víc než ty stromy okolo? A i kdybych náhodou nějaké slabší schopnosti měla, nikdy jsem nezkoušela je použít. Nevím, jak se to dělá.“
Oba dva nás probudí naléhavé bouchání na dveře.
Překvapeně zamžourám na malou dívku, tentokrát bez svého seznamu. Ta zrudne při pohledu na muže jen v kalhotách. Přijde mi to směšné, ale udržím se.
„Chtěla jsi něco?“ ptám se netrpělivě. Vážně moc ráda bych se věnovala čemukoliv jinému než stání mezi dveřmi. I přes urgenci z mé strany děvčátku okamžik trvá, než se rozvzpomene.
„Otec vás zve na procházku lesem, jako omluvu za prudkost zadržení vašeho přítele. Vzkazuje, že rozhodně vězni nejste, ovšem je nebezpečné pohybovat se kolem osady bez dozoru. Neštěstí se stávají. Zejména, je-li tím zmateným přírodymilcem někdo, kdo odmítl dceru výše postavené divoženky. Ještě dodává, že by si nerad myslel, že zneužíváte důvěry lersních lidí pokusem o útěk. Po celé průchozí hranici se pomalu rozestavují Správcovi vojáci. Byla by pošetilost si myslet, že již neobsadili stezky.“
Odříkala nazpaměť naučený text a kývla hlavou, jakože neudělala žádnou chybu.
„Učešeš mě? Máma mi to zakazuje a mně se rozcuchané nelíbí. Na těch cuckách se špatně spí,“ postěžovala si holčička vzápětí a z ušmudlaného kabátku vytáhla hřeben a nůžky.
Mám co dělat, abych se nad tou špindírou nerozesmála na celé kolo. Na druhou stranu to bylo smutné. Matka zjevně dávala přednost sama sobě a starším dcerám. Jako kdyby tu malou z nějakého závažného důvodu ignorovala. A její otec se nejspíš odmítal starat také.
Věnuji jí tedy úsměv.
„Tak si na chvilku sedni,“ vybídnu ji. Jakmile zjistí, pro co jdu ven, vyskočí na nohy. Její pohled směřuje ke dveřím.
„Snad sis nemyslela, že ti rozčešu vlasy, když je ani pod tou vrstvou mastnoty a bláta nevidím,“ bráním vodu, jejíž část dám ohřát nad znovuvzkříšeným ohněm. Malá divoženka, zdá se, přemýšlí nad přínosností toho, co ji čeká. Zda by nebylo přeci jen lepší vzít raději nohy na ramena. Nakonec se nechá do vody dokonce ponořit celá, vydrhnout i vyprat šaty. Po dvouhodinovém úsilí by sotva někdo poznal podobnost s ušmudlanou příchozí.
Sarah Blakeová zrovna žádnou podobnou činností nedisponuje. Neustále sledovat natřikrát uklizenou chatu a v depresi očekávat boj člověka nemůže zabavit na celý den tak hodnotně, jak by bylo třeba. A projít se po lese? Tu nabídku nemohla odmítnout, i přes ne zrovna drahého společníka. Už jen pár hodin a může z téhle pasti zmizet.
Tu ji napadl sice trochu riskantní, ale zábavný podnik. Nač ještě čekat? Svlékla šaty a sbalila je do tradičního malého uzlíku. Siska zavrtěla vesele ocasem. Dobře věděla, co se chystá.
Divoženky si lesní zvěře nevšímaly, nebyly-li na lovu, takže pohled na osamělou vlčici s uzlíkem šatstva v tlamě je sotva mohl i přes svoji absurditu odehnat od jakékoliv jiné práce. Každý člověk v lese musel vědět, že elf se zvířaty provedl cosi podivného.
Běžela lesem a po dlouhé době se cítila volná, svobodná. Zajímalo ji, jak dopadl otec, skončili-li všichni v pasti. Otec a jeho Greyhair. Něco jí říkalo, že to zanedlouho sama zjistí, a líbit se jí to nebude.
Donutila se myslet na bezprostřednější události. Správce byl díky svému primárnímu postavení na Trhu a vlivu i mimo něj opravdu nebezpečný. Pokud je její vlčí otec po smrti, může být momentálně tak maximálně strážkyní již popraveného krále. Nepochybovala o tom, že toho Stín zbavil života hned, když po něm tak pásl. Škoda, Bára X. se dostatečně nezdržela, aby se jí mohli opravdu účelně optat.
Byla si takřka jistá, že v relativním bezpečí budou i přes hrozbu nadpřirozeného tyrana v jeho království rozhodně spíše, než kdekoliv tady kolem, dokud je Správce naživu. Ale jak by se tam měli dostat? Potřebují tři dvořany a uprchlého mága, protože nemají zrovna srozumitelný manuál na cestu. A zatím zůstala jen Sam. Nemají šanci, i kdyby se z každého stromu stal schopný válečník. Jednou – a ne za dlouho, by si je nějaký vrah stejně našel.
Otřásla se při pomyšlení, čeho byly Bára a Žužu schopny.
Považovala je za známé. To, že zradí, by ji nenapadlo.
Trvalo dlouho, než přestala mít obavy z pronásledovatelek, aby pokračovala ve své návštěvě lesa jen po dvou nohou.
Něco jí říkalo, že elfova pozornost se soustředí především na rozpoznání případných vpádů vojáků, což jí dávalo dobrou šanci se díky své polovlčí krvi pohybovat bez omezení.
Po chvíli se přestala i otáčet přes rameno. Škoda. Kdyby jí ostražitost ještě nějakou tu chvilku vydržela, nezaskočilo by ji tolik následné přepadení.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář