28 - kapitola dvacátášestá - Dezertér
17. 4. 2010
Daniel Meriot sledoval nedůvěřivě hranici lesa po své pravici, kam se s oddílem přesouval na hlídku. Vzpomínal, co jej dovedlo k jeho poslednímu rozhodnutí.
Nejistota, znechucení nad osobou nového Správce, jedna stará rybářka. A chycený upír v temných zákoutích jedné z těch nebezpečnějších ulic Trhu. Musel tu bestii mučit dlouho, než mu přiznala, co věděla.
Ne, že by mu to pomohlo pochopit, oč tu kráčí. Netušil, co se může skrývat v krvi člověka tak cenného, aby umíralo kolem tolik jiných. Jako asi každý zaslechl historky o jedné z těch slavnějších skupin takzvaných lovců démonů. Stínoví lovci vylétli k oblakům, ale na výši se příliš dlouho nezdrželi. Nanejvýš půl roku. Bylo záhadou, jak dokázali stihnout tolik poměrně zajímavých kousků.
Něco velkého visí ve vzduchu.
Přinejmenším století se nenašel nikdo tak šílený, aby se odvážil postavit divoženkám přímo v jejich lese. Pomyslel si, že stromy vyzařují cosi nepřátelského. Samy o sobě byly prapodivné. Vzrostlé, zdravé a zelené, jakoby na ně dosáhly sluneční paprsky z netušených dálek. Ve světle svítilen a jeho baterky se tyčily jako dávní duchové Trhu. Tma za nimi možná skrývala smrt, netajila se varovat zbloudilce před vstupem svojí neproniknutelností.
Těžké rozhodnutí již učinil.
Ohlédl se na muže za sebou. Vyděšené tváře jen potvrdily jeho předpoklad, že jej sledovat jistě nebudou.
„Tak co tu máte?“ oslovil Meriot zvučně starou hlídku, jakmile se ocitli její členové v doslechu. Prohlédl si muže, který sebou při hlasitém zvuku jeho hlasu polekaně škubl.
Chápal tu nejistotu. Správce se pomátl na rozumu. Poslal je vybít divoženky do jediné, jestli odmítnou vydat jeho vězně. A i kdyby se to jeho vojákům nakrásně povedlo, kolik z nich se vrátí domů?
„Žádné návštěvy z lesa, pane.“ Voják si uvědomil, že Meriot vlastně už není jeho nadřízeným, příliš pozdě na nějakou nápravu. A i kdyby, přestože byl ve své funkci jen několik málo týdnů, o jeho schopnostech se mluvilo snad v každé putice světlejších čtvrtí s pochvalou, v těch temných se strachem. Na jeho místě by po svém odchodu z funkce odmítl vrátit se sem. Jenomže on byl jen řadový žoldák. Nepříslušelo mu nic radit. Musel plnit rozkaz a hlídat každý „den“ tento zpropadený les.
Pokýval hlavou k tomu rozklepanému strašákovi do zelí. (Něco mu říkalo, že zajíci už se na něj ani nepodívají, než začnou obědvat.) Posílat pětičlenné hlídky je k ničemu. Jednoho dne je najde jeho nástupce zmasakrované. A ten se mílovými kroky blíží. Nehodlal zůstat tak dlouho. Má-li si pro něj konečně přijít „Zubatá“, proč by jí nevyšel jeden krok vstříc? Nemělo nejmenší smysl ji na pár hodin zdržet.
Podíval se nervózně po hodinkách – samozřejmě na baterku, jinak by na Trhu nefungovaly. Lézt do lesa tak pozdě…
„Nestřílejte, pitomci!“ zavelel náhle rázně velitel předchozího oddílu. Pokýval nechápavě hlavou nad ztrativším se Meriotem. Špatný čas a ještě horší místo pro dezertéra. Nehodlal zbytečnými výstřely dávat divoženkám ještě okatější záminku k útoku. A možná trochu doufal, že kapitán Daniel Meriot zase předvede jeden z těch svých chytrých kousků.
Ten zastavil, jakmile zjistil, že jej nikdo nesleduje. Šlo by to „podle plánu“, kdyby měl mapu, ovšem plán lesa divoženek se shání dost špatným způsobem, když z hvozdu pořádně nikdo nevyšel, aby jej zakreslil. Taky se kolem něj téměř dala krájet tma, což mu na náladě nepřidávalo. Nic neviděl a baterku používat nemohl příliš často, stal by se snadnou kořistí strážkyň lesa.
Co nejtišeji byl schopen klopýtal pomalu dál. Nebyl to jeho první pochod po tmě neznámým lesem. Ale v těch předchozích nemusel čekat přepadení za každým kmenem stromu. Nepochyboval o tom, že jde špatně. Původní plán zněl dostat se nepozorovaně do vesnice nebo alespoň k ní a odchytit jednoho z lidí, které hledal, aby zjistil, co se dá dělat a hlavně nebyl předčasně zabit, než se to dozví. Proč byla dle jeho názoru poměrně podstatná otázka.
Realizace pokulhávala od začátku. Když se ocitl dost daleko od okraje lesa, kde mohly být poschovávané tiché strážkyně, rozsvítil si alespoň tlumený kužel světla, aby přišel na fakt, že stromy nejen, že se nebezpečné zdají, ony nebezpečné jsou. A reagují právě na světlo.
Několik hodin se zoufale potácel na pokraji bezmocného vzteku, než se rozhodl uložit ke spánku. Z něj jej probudily tiché kroky.
Zaposlouchal se. Šramocení v okolí dávalo tušit nějaké pobíhající zvíře, možná lišku, ale pohyboval se zde ještě někdo větší. Pomalý a velký...Člověk. Přemýšlel, jaké výhody by mohlo mít odchytit jednu z divoženek a vysvětlil jí – pěkně svázané – situaci.
Díky štěstěně, šla přímo proti němu.
Siska si vetřelce všimla, až když bylo pozdě paní varovat. Sarah Blakeová se ocitla na zemi. Dlaň útočníka rychle zdusila její deroucí se výkřik.
Přízračná vlčice chňapala a kousala, ale chytala jen vzduch. Strážkyně ještě svoje řemeslo neovládala natolik, aby jí mohla k něčemu být.
Ta se mezi trhání, cukáním a škrábáním snažila nemyslet na to, že by se chtěla stát vlkem a dát tomu ničemovi co proto zuby. Obávala se, že tento byl příliš schopný na to, aby jen stál, zatímco se bude vymotávat ze svého ošacení. Mrtvá by si skutečně nepomohla. Už proto, že zabít ji zatím zjevně nehodlal.
„Zatraceně!“ zaklel Meriot, když mu ta dračice zaryla nehty do krku. Zkroutil jí ruku za zády, ale dával pozor, aby jí neublížil. Tím by se jeho postavení určitě nezlepšilo. Překvapovalo jej, že šla sama a beze zbraně nepochybně dost daleko od nejbližší osady. Jistě, nečekala jej, ale divoženky o vojácích kolem lesa prostě nemohly nevědět. Copak se vůbec nestrachovaly?
„Don´t worry. I´m just looking for someone,“ spustil plynulou angličtinou dost pomalu na to, aby mu rozuměl i začátečník.
Ne, že by tím Sarah Blakeovou bůhvíjak uklidnil. Koho asi může hledat jeden ze Správcových nohsledů.
Meriot si povzdychl. Netvářila se, že chce začít spolupracovat, o čemž svědčilo, že jej málem probodla jeho vlastní dýkou, než se mu podařilo ji zpacifikovat natolik, aby se nemohla ani hnout.
„Ženu a muže. Asi měli společníky. Přišli před pár dny. Je to…“
Meriot se zasekl v půli věty. Nikdo mu nemusel říkat, že to, co cítí v zádech, je špička něčeho, co mu projede tělem jako nůž máslem.
Nově příchozí mu vzal od pasu baterku a cvakl tlačítkem. Stromy se ve světle svítilny ani nehnuly. Ne, že by to bylo právě to, nad čím právě kapitám při setkání s nejpodivnějším člověkem, jakého si ani nedokázal představit, myslel.
Sarah zírala na okamžik na elfa s otevřenou pusou, než se vzchopila, aby mu poděkovala. Nejspíš nevěděl, co přesně mu říká, ale pochopil. Pokývl jí hlavou.
„Your friend?“
Vzala si od elfa baterku a posvítila si na něj. Chvíli se bavila tím, jak mhouří do světla oči, než s úšklebkem kužel ztlumila a odklonila, aby odpověděla: „Maybe.“
Raději se nezabývala tím, odkud vzal elf provaz, kterým muži spoutala ruce za zády a nohy tak, aby mohl dělat jen malé kroky.
Meriot si uvědomil, že se spletl. Tahle žena nevyhlížela dojmem divé zvěře, jakým obyvatelky lesa na „civilizované“ jedince obvykle působí.
Musí tu žít i několik lidí zvenčí.
Elf předal Sáře cizincovy zbraně a obrátil se k odchodu, jako by se nechumelilo.
Zavrtěla za ním nechápavě hlavou. Nechtěl se potkat s tím druhým. Kdoví proč? Vidět do těch jejich hlav je asi stejně možné, jako stát se na počkání římským bohem vína.
„Let´s go!“ zavelela a pošťouchla Meriota zbraní dopředu směrem k vesnici. Baterkou mu posvítila na cestu, aby ji nepřevezl a celá situace se zase nezvrhla k horšímu.
„Kdo k sakru seš?“ zajímala se po chvíli.
Voják si odrkl. „Mohl bych se ptát na to samé,“ odsekl a šel dál, ani nezpomalil.
Sarah se urazila. „No, můžeš odpovědět mně, nebo ti později rozvážou jazyk ony, dle libosti,“ neodpustila si popíchnutí.
Odpověděl stejnou kartou, čímž ji namíchl ještě víc. Měla nutkání jej po poznámce: „Možná Správce zaútočí dřív, než to stačí udělat,“ rovnou propíchnout a nechat v lese zvěři. Na druhou stranu mohl být nedocenitelným zdrojem informací, který si nemohla lesní populace nechat ujít. Skoro škodolibě se těšila, až jej začnou divoženky trošku mučit.
Zpoza palisády obklopující osadu se ozvalo troubení lesních rohů. Hlídka od vrat spěchala vstříc Sarah a jejímu zajatci. Daniel Meriot si navenek nevzrušeně prohlížel opevnění s viditelnou skepsí. Kdyby se vojáci dostali až sem, mají vítězství nadosah. Ubohá palisáda by je nemohla zastavit už z toho důvodu, že konstruktér zjevně počítal pouze s problémy hladovějící zvěře, ne ozbrojeného útoku.
Raději se blíže nezamýšlel nad tím, jak jsou hojně se vyskytující lesní zvířata krmena, když tu panuje jedno a to samé roční období, jedno a to samé počasí – na věky věků.
Sarah Blakeová rozhodně (k ne zrovna velkému nadšení lesních žen) nehodlala pustit z rukou Meriotovy zbraně, aby je spatřilo u některé ze svých hostitelek. Na to byly získány příliš složitě.
„Potuloval se po lese,“ hlásila vlčice jedné z nich. Raději nedodala, jak se tam sama dostala. Naštěstí obyvatelky vsi zajímal spíše narušitel jejich území. Jak se mohl pod elfovým zrakem dostat tak daleko? Jak prošel nepřátelským lesem?
Meriot usoudil, že stařena, jež před něj předstoupila, má prozatím hlavní slovo ohledně jeho budoucnosti. „Hledám…“ začal, ale dostal pěknou hlasitou facku, která jej v momentě utla.
„Opovažuješ se promluvit, vetřelče?! Mluv pouze tehdy, budeš-li tázán, chceš-li se dožít další temné noci,“ zavrčela žena.
Její společnice si muže za jeho zády pokradmu prohlížely. Sára to chápala. Pěkný tmavovlasý ramenatý chlapík, který si nepotrpí na pivní břuch jako většina žoldáků k nájmu. Což svědčí o stálé práci. Musela uznat, že splňuje až na krvácející šrám na krku (s potěšením zkonstatovala, že čerstvě nabytý) navenek snové představy každé dívky.
Teprve teď si všimla, že ona přísná mluvčí musela po svém vstupu na scénu zmizet na okamžik ve velkém domě, neboť nyní se vracela (nejspíš dostala od elfa příslušné pokyny).
„Odveďte ho do prázdného srubu a hlídejte,“ nařídí. Až je muž z doslechu, pokračuje k Sarah. „Toho muže znám. Je to Správcův kapitán. Jak se ti podařilo jej dostat?“ zajímala se.
Vlčice polkla. Má prozradit svého zachránce nebo ne? Rozhodla se k tomu tématu nevyjadřovat. „Přepadl mě v lese ze zálohy v domnění, že jsem jedna z vás. Myslím, že hledal nás,“ pokrčila rameny a zamířila ke svému domku, odkud obezřetně poslouchala dění, dokud se všichni nerozešli po svých, než naléhavě zabouchala na jiné dveře.
Počkala na vyzvání a rychle je zabouchla. „Chytila jsem Správcova kapitána. Tady v lese.“ Začala historku vyprávět.
Meriot zamračeně shlížel na divoženku, co jej uhodila. Měla tu odvahu si sem jen tak přijít, a ještě ke všemu sama. Aniž by byl svázaný nebo pozorován.
„Co dělá voják jako ty sám v našem lese? Poslal tě snad tvůj pán vyjednávat?“
Věnoval jí pochybovačný pohled. „Té ženě, která mne sem dovedla, jsem řekl, co v tomto lese pohledávám. Proč bych měl mít zájem mluvit s někým jiným?“
Stará divoženka si s mírným úsměvem založila ruce na prsou.
Meriot znejistěl. Nedal to najevo, ale zjevně mu stále něco unikalo. Tak jako stará divoženka nesvěřila elfovi vlčí fakt o objektu jeho zájmu (její sestře na těch podivínech bůhvíproč záleželo), nehodlala se spokojit s mlčením tohoto pyšného floutka. Jenomže si byla takřka jistá tím, že mučením zrovna z něj nic nezíská.
„Ono ani tak nejde o to, že bych ji nerada přivedla. Spíše je pravdou, že ona s tebou asi nebude chtít jednat, hochu. Divím se, že jsi od Správce nedostal přesnější popis těch, které chce z lesa přivést, to by ses už tolik nepodivoval.“
Meriotovy oči se rozšířily údivem. Měl jednu z nich přímo pod nosem!
Po počáteční nedůvěře si začínal pozvolna myslet, že divoženka stojící před ním, má na rozdíl od těch ostatních rozum.
„Neposlal mne Správce,“ přiznal tedy.
Co mohl ztratit? Život mu nejspíš stejně vezmou. Stará si po chvíli na jeho vyprávění sedla do křesla, ale při zmínce o rybářce vyskočila, jako by ji bodla včela.
„Ta proradná…“ začala, ale rychle se utla, než stihla říci něco, čeho by pak litovala. „Dělá nám z toho tady holubník a zjevně je jí fuk, že Hvozd dovedla až na pokraj otevřené války s Trhem,“ zahudrovala nevrle.
Meriotovi došlo jen to, že musí rybářku znát a příliš se spolu nepřátelí.
Bez jediného dalšího slova se obrátila ke dveřím, kde k jeho překvapení nařídila jeho hlídačkám: „Ten muž je můj host a vy máte jistě lepší věci na práci, než strážit jeho dveře,“ poslala je celé zmatené obratem pryč. Ještě se otočila zpět ke kapitánovi.
„Být tebou, dávám si pozor. Nepohybuj se mimo vesnici ani nikde, kde by si to některé netrpělivé duše mohly zle vysvětlit. A vyhýbej se sukním, nebo špatně skončíš.“
Vytratila se do venkovní temnoty.
Meriot se nezdržoval civěním do zdí svého srubu. Dobře si pamatoval, když se ohlédl, kde zmizela (podle Správcova popisu) ta vlčice – Sarah Blakeová. Mohl být rád, že neskončil v její tlamě.
„Jen dál!“ ozvalo se zevnitř chaty mužským hlasem.
Meriot se zastavil vpůli pohybu. Váhání člověka přede dveřmi si lidé uvnitř zjevně vysvětlili po svém. Před vojákem stál náhle onen muž. Očividně přivyklý tvrdé práci. Vypadal o něco starší než kapitán.
„Hm, dobrý den,“ jal se pozdravit Daniel nevěda, s kým mluví.
„Kdo je to?“
Daniel jen pochopil, že se nějaká žena na něco ptá jazykem, který nikdy neslyšel. Muž si jej s úšklebkem prohlédl od hlavy až k patě, než pronesl, aby mu dobře rozuměl: „Nějakej trouba, řek bych.“
Poznámku následuje žena, která do mluvčího přátelsky šťouchne.
Zvědavě se opírám o dveře. Chci pronést nějakou hloupou poznámku, ale ústa se mi otevřou, a bez vydání hlásku zase zavírají.
Mlhavě spatřím odstrčené dítě, které se ze všech sil snaží zavděčit starému Správci. Zklamaného muže ploužícího se po světě ve snaze uniknout zlovůli svých příbuzných, přemýšlivého vojáka v rybářské vesnici…
„Daniel Meriot, nemanželský syn zavražděného Správce. V roli pravé ruky toho nového jste na mou věru moc dlouho nepobyl. Že by špatný plat? Nebo prolhaný zaměstnavatel? Možná jen strach z divoženek. Ovšem Stínových lovců se asi nebojíte, když je chcete vyhledat.“
Se zadostiučiněním sleduji mužův zmatek, ale nemám chuť vysvětlovat mu princip získávání některých informací. Místo toho se obracím dovnitř.
„Sáro, někdo tě tu shání,“ zahalekám a beru si z hřebíku kabát.
„Musím se ještě někde zastavit,“ odpovím na tázavý rybářův pohled a vytratím se do noci.
Věčná, temná, chladná a nevyzpytatelná jako smrt je také každá z nekonečných nocí na Trhu.
Ve velkém domě se svítí. Otevírá mladá žena. Neřeknu ještě ani slovo, už mne zve pokynem ruky dál a ukazuje na dveře za světnicí sloužící jako kuchyně i jídelna.
„Posílá mne Sarah Blakeová s informacemi o útoku na Hvozd,“ začnu, sotva se elf objeví ve dveřích.
Načež svraští obočí. „A ona osobně nepřišla?“
Pokrčím rameny. „Já jen vím, že mluvila s tím chlápkem Meriotem. Správce má kolem lesa pětičlenné hlídky. Zaútočí za dva dny se čtyřmi stovkami gardistů a kapitánovi nejasným počtem najatých žoldáků bůhvíodkud. Meriotův nástupce má v plánu stínový útok stovky mužů od cesty a průnik se třemi sty o kus dál, aby dostal obranu lesa do kleští,“ vysvětluji, co jsem viděla v rámci vzpomínek Daniela Meriota.
Elf se optá ještě na pár drobností, než z domu odejdu.
Poočku pohlédnu k jednomu ze srubů, jestli nezahlédnu světlo nebo pohyb. Vzápětí nadskočím leknutím.
„Hledáš někoho?“ ozve se mi samolibě za zády.
Jak on se může jen tak objevovat a mizet, aniž by jej kdokoliv viděl?! „Jen jsem se zajímala, jestli odtud někdo neodešel a nemám čekat nějaké potrhané vysáté chudáky,“ odseknu.
Vzápětí svých příliš prudkých slov zalituji. Ale omluva by vyzněla ještě hůře.
„Zvláštní, že jsem o tom zrovna přemýšlel. Nezdá se, že by půst přinášel očekávaných výsledků. Obávám se, že nepatřím k těm, kterým ke spokojenosti stačí pečené kuře. Bestii zeleninou nenakrmíš. Počkám si na Správcovy vojáky, ale déle ne. Neměla by ses pokoušet mě zastavit.“
Obracím se, wamp je však zase pryč.
Přemýšlím, co s tím mám asi dělat. Vztah s upírem? To znělo jako z nějakého toho pseudohororu pro teenagery. Jenomže v reálu na tom nic „pseudo“ nebylo.
Na druhou stranu, jinou vadu to nemá – když pominu předchozí docela děsivou zkušenost. Vždyť ty „kachny“ z románů to také zvládly!
Zamířím rozhodně ke srubu topícímu se ve tmě. Mezitím, než dorazím ke dveřím, se snažím dát dohromady svoje rozcuchané nervy. Vyhrabat odvahu odkudsi z hlubin zapomnění a vzpomenout si na večery s klavírními sóly.
Ignoruji divoženky na hlídce, které se mi nepochybně smějí za zády.
Původní plán zaklepání padá – dveře jsou již pootevřené.
„Přišla jsi mi říct, jak skvělý život máš i bez upíra na krku?“ ozvalo se z tmy. Polknu ve snaze přehlušit alespoň na okamžik své srdce, které se zdá být uvězněno někde v krku.
„Přišla jsem ti sdělit, že se nehodlám stát upírem. Nikdy.“
Snažím se o pevný tón, ale zatím bezúspěšně.
Z temnějších koutů zaregistruji pohyb. Otočím se za ním, abych spatřila poněkud neupraveného neoholeného muže. Pochopím, že upíři dokáží svůj přízrak přenášet na nějakou omezenou vzdálenost.
Pod kritickým pohledem se zašklebí. „Kdybych čekal návštěvu, něco bych se sebou provedl.“
Střelím očima po krví a blátem zacákané podlaze a i jistější nejistota je rázem pryč.
„No, moc jsem tu neuklízel,“ sleduje mne pozorně obyvatel tohoto veskrze medvědího brlohu.
Úkosem na něj pohlédnu. „Velký dům s hospodyní je nejspíš v nenávratnu,“ vydám ze sebe bez známky nějakého zvláštního tónu. Pravdou je, že je to ještě horší než na zápraží.
Připadám si jako pod rentgenem, jak muž sleduje potichu jako myška moji vzrůstající paniku. Jakoby kalkuloval, za jak dlouho vezmu nohy na ramena.
Což by nasvědčovalo, že toho o mně moc nevěděl. Dokážu být pořádný mezek a možná právě ta napůl výsměšná pozornost v mé osobě vzbudí upřímný zájem. Koneckonců, těžko se na mne bude někdo v brzké době dívat jinak než jako na zboží směnitelné v domě Správce za tučnou odměnu. Pokud vůbeckdy.
„Nejsem tu na inspekci životní úrovně.“ Mne samotnou překvapí pokrok v podobě odhodlaného výrazu, který jsem schopna „nahodit“.
Okamžik si myslím, že mohu mít vyhráno, avšak pouze do jeho reakce.
Wamp si povzdychne jako na funuse. „Pak by ses měla hned teď vrátit do bezpečí k tomu svému rybáři. Nepochybně sis spletla upíra coby myš s křídli s tím, jenž se neživí jen dobytkem, přestože někteří z nás by s tímto náhledem nesouhlasili, stejně jako já ještě před několika týdny.“
Ten způsob, ta slova… Má štěstí, že nestojím dost blízko na to, abych mu vyškrábala oči. Taková urážka, takové ponížení! Nejspíš se skvěle pobavil na můj naivní účet. Ostatně by nebyl první ani poslední (o slovu „poslední“ by se dalo uvažoat vzhledem k brzkému přepadu).
„Fajn. Nebudu dál rušit Vaše Veličenstvo ve žraní zajíců. Ale prokažte mi laskavost, Vaše Blahorodí. Než opravdu vyjdeš někam, kde se budu zrovna pohybovat, ohlaš se dopředu, abych si stihla sehnat pistoli a nabít ji stříbrem,“ vyštěknu v pořádném vzteku a bouchnu za sebou dveřmi s takovou vervou, že se celá chajda otřásne a divoženky na hlídce vyskočí leknutím.
„Vyřídila sis, co jsi potřebovala?“ utrousí ironicky s úšklebkem rybář ode dveří domku, než mě blahosklonně pustí dál.
Jeho pobavení mi rozhodně nepomáhá uklidnit se. Na zavrčení se smířlivým gestem ustoupí o pár kroků a obrátí se zády.
„Ten, ten…“ zavrčím nabroušeně.
„Wamp?“ doplní mne pohotově spolubydlící. „Upír, nemrtvý. Jen klid. Ostatně je to jen zrůda, co se nás oba snažila zabít,“ vybafne kousavě.
Spolknu peprnou odpověď a seberu ze skříně přikrývku. „Dneska budu venku. Nedostává se mi čerstvého vzduchu,“ zabručím stejně a mizím někde mezi stromy, než mne to přestane bavit. Ale usnout nemohu.
Upíra se snažím pustit z hlavy a vychladnout přemýšlením nad tím, co bude. Vojáci vědí o dezertérovi, takže možná změní taktiku. Nebudeme vědět vůbec nic a je nás tak málo…tak málo…stále ty samé tváře. Noc se změní ve snůšku zvláštních živých snů, o kterých jen den může prozradit více.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář