32 - kapitola třicátá - Bitva o Hvozd
22. 5. 2010
Se Sárou se sotva dostaneme zpět, aniž bychom riskovaly, že si nás někdo z nich všimne.
Skočím rychle do lesa. „Jsme dost blízko,“ zašeptá Sarah sledující mezi větvemi křovisek znepokojeně přibližující se vojáky.
Siska vyběhne směrem k nim.
„Víme, že krom Gardy máme co dělat se žoldáky. Sisa zjistí, s kým budeme mít tu čest. Jisté je, že sem nevytáhnou po tý mizerný cestě nic techničtějšího než bouchačky.“
Zavrtím hlavou. No, to je zkrátka Sarah Blakeová. Jednu chvíli se culí jako sluníčko, pak se zatáhne jako bouřková obloha. Ostřílená po vlčím výcviku má obavy z takových banalit, že by to nikomu nepřišlo na mysl.
Dnes byl pravý čas na „slečnu drsňáka“.
Rezignovaně si stáhnu obvaz z pruhu látky ještě silněji. Vzpomínám také na své dávné lekce.
„V boji není nejvíce podstatnou věcí síla ni výzbroj,“ povídal tehdy vlčí učitel. Ubožák a mrtvý zrádce. Ale tehdy, tehdy se nám snažil něco vštípit. „Nejde ani o věk, zkušenosti, či výcvik. Vůle vám pomůže při jiných zkouškách. Když stojíte proti přesile a srdce vám hrozí vybuchnout strachy, vzpomeňte si, kdy jste cítili klid, a utište je.“
Udeřil jednoho ze studentů do břicha, až zavrávoral. „Není důležité, že útok přišel nečekán. Jde tu jen o čas. Trefil jsem tě, protože jsem přesný. Čas jde stále stejným tempem, kupředu – nikdy se nevrací. A to tempo probíhá všem stejně – to je jeden z největších omylů lidstva. Čas je stejně přizpůsobivý, jako naše okolí. Takže přestože budeš znát moji sílu, zjistíš, jak a kdy zaútočím příště, mohu uspět. Připrav se.“
A přesto, že student byl mladší, na pohled hbitější a silnější než stařec, znal učitelův plán i zbraň, skončil v mdlobách na žíněnce.
„Protože čas je relativní pojem jako absolutní. Každý z nás jej jinak vnímá a využívá,“ pomyslím si dnes stejně jako tehdy. Tato vzpomínka mi posloužila již při pár akcích u nás doma.
„Umíš se pohybovat v temném lese tišeji než já. Sama se zvládneš vrátit nezpozorována. Mě chce Správce živou, on sám hodlá mé smrti přihlížet, po tom všem. Chytí-li tebe, jsi mrtvá.“
Sářina průvodkyně se vrací. Vycení zuby a otočí se dokola. Vlčice se otřásne. „Nesmíš je podcenit. Správce najal zvenčí vlkodlaky – lovce lidí až z černého kruhu. Musel využít svých starých kontaktů.“
Přikývnu. Než ji opustím, vrazí mi do ruky pistoli.
„Miř jim na hlavu, mohou mít brnění. A pozor na počet nábojů. Jsou rychlí. Škoda rány, která nezabije.“
Zmizí ve stínech stromů, zatímco já z nich vycházím, až stanu za mrtvým upírem. Čas stanout opět čelem jedné z mnoha nočních můr, které mne od začátku této práce provází.
Ustoupím tak daleko po cestě, aby se mi tělo skoro ztrácelo v mlze. Rychle zkontroluji náboje ve svém i Sářině koltu, který položím opodál. Katanu nechám ležet nejdál, než se po svých stopách vrátím s první zbraní na zvolené stanoviště.
Čekám, až se přiblíží o něco víc.
Pochodně prvních řad osvítí mrtvolu na zemi.
Neškodně mě mine několik naslepo ve zmatení vedených výstřelů.
Z kapsy vytáhnu obyčejné bouchací kuličky, které zely na dně Sářiny cestovní tašky s výzbrojí.
„Vaše hlídky, rozestavené kolem lesa, byly pobity. Hranici Hvozdu nemáte pod kontrolou. Tohle je poslední varování, které nepatří Správci, ale každému z vás. Hvozdu nevládne váš pán ani jeho zákony. Každý, kdo naruší hranici lesa nebo zraní divoženku, tu už zůstane, ležet v bahně a prachu cesty, dokud vlci nepozřou jeho maso a kosti se nepromění v prach. Ani jediný se z boje nevrátí domů. Nikdo nemůže beztrestně vyhlásit válku divoženkám, a Stínovým lovcům.
Děkuji za pozornost a využití našich aerolinií – přímo do pekla. Zabijte každého, kdo se teď pohne jinam než pryč odsud!“ křiknu a hodím hrst bouchacích kuliček směrem k davu nedaleko naproti.
Spustí se zmatek. Vojáci si nikdy nebyli příliš jistí tím, že chtějí za bláznovství svého pána položit životy. Výstřely hvízdají kolem ze všech stran. Všem nám nezbývá, než doufat ve štěstí.
„Seřaďte se, vy bando starých drben!“ řve kdosi, ale pohyb gardistů je pomalý a nejistý, protože na jejich řady srší šípy divoženek. „Chyťte tu mrchu vepředu! Chci ji slyšet, až jí budu rvát maso od kosti,“ ozve se ten samý hlas.
Polknu. Zdá se, že velením akce byl pověřen někdo, kdo není tak docela člověk.
Okamžik nato se mezi stromy objeví první běžci. Bez otálení zamířím a stisknu spoušť.
Správce povolal na pomoc pěkné stvůry. Napůl lidi, zpola netvory. Tomu se ani nedalo říci vlkodlak, protože to bylo velké jako medvěd, hrudník chráněný pancířem. Ošklivá napodobenina hlavního hrdiny z filmu The Golden compass.
„Přímo mezi oči,“ zamumlám si, rychle se zbavím obsahu bubínku a pistoli zahodím, abych upalovala k další pozici o tři desítky skoků dál. Zakleknu a pokračuji s těmi, které ještě nestihl náboj jiného ani šípy lesních žen.
Na jedno jsem vážně pyšná. Umím slušně střílet. Další čtyři potvory se poroučejí k zemi. Poslední náboj v pohybu, vrhnu se po čepeli.
Někde u hranice lesa kdosi střílí automatem, ale já mám trochu jiné starosti.
Čas. Elfové jsou rychlí, jak je všeobecně známo. Vzpomenu na první akci. Tenkrát to bylo pořádně mastné. A zachránila nás náhoda – vystrašená kočka. Od té doby jsme se naučily zabíjet.
Uskočím a zabořím čepel do krku nestvůry, než z mlhy vyskočí další. Dostane kulku z brokovnice.
Ohlédnu se po zamračeném rybáři. „Ty se nejspíš nikdy nepoučíš!“ zavrčí a vystřelí, aby dalšího minul. Tvor padne elfovou dýkou. Ani strážce z bouřlivé noci se nemění.
Pavla s Andy se pustí do boje na tělo s dalším. Elf zastřelí gardistu, Sarah dalšího, než se ve vlčí podobě vrhne vstříc jinému monstru jako jeho mnohem menší a krásnější verze. Vytáhnu z rybářova opasku pistoli a pustím několik nábojů do vzteklého tvora stojícího proti kordu.
„Držte se od nich dál! Dál od vlkodlaků!“
Sára zlikvidovala jednoho, když se jí druhý zahryzl do hřbetu. Skončil Markétinou kulkou.
„To byl ale mizernej nápad natáhnout zrovna na sebe tyhle podivíny!“ křikne Pavla.
Okamžik nato jsou Sarah s Andy zatlačeny kus pryč, elf s Markétou se společně také musí bránit, rybář zavrávorá a chytí se za bok. Mezi prsty mu prosakuje stříbřitá krev.
„Běž!“ křikne jen okamžik předtím, než jej povalí ta medvědo-vlčí věc a přidrží u země.
„Za vás dva mi víc zaplatí jako za živý,“ objeví se za ní hromotluk. „To ale neznamená, že tebe si za svý kámoše a ty keci na úvod zvlášť neužiju, srdíčko,“ zavrčí.
Hledím do hlavně lovecké pušky.
„Řekla bych, že by ses mohl představit. To abych věděla, co vyprávět svým známým, až tě pošlu pod kytky.“
Čaj jde stále stejným tempem, ale každý jej počítá jinak. Obzvláště na Trhu. Mém území.
Odhodím zbraň s beztak už prázdným zásobníkem.
„Správce říkal, že umíš utíkat. Můžeš začít, dám ti malý náskok jako každý dobrý lovec,“ zachechtá se, než do sebe obrátí malou zkumavku s nějakou tekutinou a začne se rychle za bolestných výkřiků měnit.
Mám nutkání jej poslechnout, ale kam bych zmizela? Kam bych vůbec stačila doběhnout, než mě tahle bestie dohoní? Tohle je náš boj. Buď budu mít svůj klid, nebo se mi ta zkušenost tváří v tvář něčemu horšímu ještě sejde.
„Nechme to osudu,“ odseknu jednou vlčímu učiteli, za což dostávám holí do zad.
„Osud je dobrý leda pro břídily a školáky. Až se na tebe vyřítí nepřítel, neuhájí tě osud, ale tvoje vlastní chladnokrevnost a schopnost se mu postavit!“
Není to beznadějné, mám své výhody. Jsem menší, pohyblivější, paži mi prodlužuje dobrá vyvážená čepel, která tělem čehokoliv projede jako měkkým máslem. A nehodlám se stát znovu kořistí. Toho mizerného pocitu jsem si užila během posledních týdnů dost.
„Nepotřebuji náskok. Pojď si pro mě!“ dodávám si odvahy.
Zavřu oči.
„Oči jsou dobré, ale na nic, když vám to, co vidí, nahání strach větší, než může prospět věci.“
Když zavrčí, uvědomím si, že je ve skoku. Udělám to samé, vrhnu se ale k zemi a rychle znovu seberu na nohy.
„Ty, že jsi lovec z černého kruhu? Myslela jsem, že vaše strana má někoho, na koho si budu muset třeba přisvítit. Tebe zvládám i poslepu,“ posmívám se, jen aby nikdo nepoznal, že mám srdce někde v kalhotách.
Čepel se o několik vteřin později hladově vnoří do živého masa. A opustí je až poté, co z jeho majitele vyprchá život.
Rozhlédnu se kolem. Je tu podivně prázdno. Pár zmatených zraněných vojáků postupně padá pod neúprosnými střelami lesních žen, rybář i Lovci se postupně zbavili svých protivníků. Boj končí. Ani bych nečekala, že bude tak rychle po všem. Ještě cosi zahlédnu.
„Ty?“ spustím nevěřícně. Byl pryč skoro den. Kdo by věřil, že se vrátí?
„Někdo ti musel krýt záda, když jsi se před tím chudákem vytahovala,“ odvětí posměšně.
Musím se otočit, protože se během toho zlomku vteřiny stačil přesunout právě za má záda. Prohlédne si zakrvácený obvaz a stáhne jej dolů. Chytí mi ruce, když se hodlám bránit zbraní.
„Pokousali tě. Kdo to byl?“
V odpověd se ozve Sára Blakeová: „Ten už je mrtvej. Portál otevřen. K ničemu tě nepotřebujeme.“
Každý, kdo byl v tu chvíli v doslechu, se musel otřást při vší té nenávisti v hlase vlčí ženy.
Ten, kterému patřila, ji však ignoroval. „Musím s tebou mluvit,“ spustí wamp naléhavě, ale zavrtím hlavou. Jsem unavená a nehodlám řešit jeho osobní život zrovna teď. „Měl bys jít. My nejsme zrovna zdejší, vracíme se domů.“
Vysoukám se, přitisknu si špinavou látku znovu na krk a zamířím k ostatním. Odkloním hlaveň namířené pistole. „Jdeme. Je načase vypadnout z Trhu, Sáro..?“
Vlčice se otočí a přikývne. „Ještě nějaký prach mám.“
Už se těším, až si objednám pizzu, sednu k televizi a prospím celou noc i den. Jedno kde.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář