Jdi na obsah Jdi na menu
 


34 - kapitola dvaatřicátá - Pět beček prázdných za tři plné

21. 6. 2010
 
         Nakonec jsem z toho tak nadšená nebyla. Není dvakrát snadné tvářit se normálně a znuděně vyslechnout předtím mnohem více fascinující přednášku. Přestože archeologie není vykrádání hrobek v klobouku Indianna Jonese, je zajímavé objevovat věci pod příkrovem let. Oprava – bylo to zajímavé. Boj na život a na smrt, skutečná magie, jejíž vidině se tito studentíci pochlebují, elfové, vampíři, mluvení se stromy a mrtvými je mnohem záživnější.
          Povzdychnu si. Zřejmě bude něco na tom, o čem řekly dnes v noci divoženky Sarah Blakeové. Od této práce se nedá odejít. Z přednášky ve škole na druhou stranu ano.
          V domnění, že si starý profesor ničeho nevšimne, jako ostatně obvykle, zvednu se ze židle.
          „Máte něco neodkladného na práci, slečno?“
          Polknu. Pořádný trapas, všichni koukají. A přitom jsem nebyla o nic hlučnější, než ti odpadlíci ještě přede mnou. Sevře se mi hrdlo. Jak je možné, že se zase cítím jako obyčejný žáček?! No tak, seber se! Už sis přeci něco zažila.
          „Mám domluvenu konzultaci ke své diplomové práci, pane profesore,“ odpovím poslušně. Hloupost! Žádnou nepíšu. To ale nemůže tento stařík vědět, neboť učí desítky, stovky lidí. O to víc mne zarazí pochybovačný pohled a reakce: „Nelžete mi náhodou?!“
          Okamžik je stejně trapné ticho jako před vypuštěním výmluvy do éteru, než dodá: „No tak běžte.“
          Jsem propuštěna mávnutím ruky.
          Jak zavírám dveře učebny, vidím Sarah Blakeovou klepat si zamračeně na čelo.
          Zhluboka se nadechnu. Tuhle kapitolu svého života budu muset rychle ukončit.
          S bagetou z kantýny s příhodným názvem „DOMEČEK“ v ruce čekám na chodbě, až hodina skončí.
         Mlčící Sarah mne utvrdí v dojmu, že se něco děje.
         Mám co dělat, abych jí stačila, než se zastaví v parku. Zjistím, že se jí po tvářích, přitahovány gravitací, koulejí slzy.
„Nechceš mi říct, oč tu běží?“ houknu netrpělivě.
         Vlčice je fajn, spolehlivá kamarádka, která vás nenechá ve štychu (většinou). To však neznamená, že mne její až příliš časté změny nálad nedohání občas k šílenství. Jistě, každý je občas protivný na lidi okolo, Sarah Blakeová však mnohem častěji své okolí ignoruje. Je jedno, kdo nebo co za ten výkyv v její psychice může, ona znenadání jako když otočí vypínačem – vypne celý svět a pohrouží se do tíživého mlčení tichých myšlenek, přerušeného jen zřídka nějakou kousavou poznámkou.
           „Je konec,“ spustí, jako by se tím její stav vysvětloval.
           Na nechápavý pohled varovně zavrčí. Okamžik trvá, než mi přiblíží stav pochodů v rámci své mysli. Na mou duši, tohle by mnohem lépe zvládla Kera. Já nejsem zrovna trpělivý utěšovatel. Moje schopnosti by se v tomto ohledu daly přirovnat bez větší nadsázky ke kusu beztvarého vápence.
           „Můj otec je možná někde tam venku a já s nimi nešla. A teď? Nejspíš jsou všichni po smrti, to já však nezjistím, protože se už nikam ani nedostanu.
            Věděla jsem, kdo je další Dvořan. Řekl mi to, než odešel s králem. Potíž je v tom, že ten dotyčný zemřel krátce poté, co jsme s Žužu vyrazily na Trh. Při obyčejný bouřačce.
            Nemáme třetího. Ty a ten otrapa jste nejspíš poslední, co zbyli. Elf je jenom chlápek z lesa a já dcera poddaného,“ zasyčí vztekle.
            Zavrtím hlavou. Cosi mi říká, že jsme ještě neskončili. Nebo spíše „KDOSI“ uvnitř mé hlavy. Cizí myšlenka. Zamračím se. Už zase se mi „montuje“ do života! Poté, co se odporoučel, co mne nechal domnívat se, že je nadobro pryč.
„Správce je možná pryč, díky prozřetelnosti. Brekem v parku si však nepomůžete k tomu zbavit se Stínova vraha. Dokud je tady, znamená to, že šance trvá. Ten, kdo vám pomůže, o vás už dávno ví, ale nebude ztrácet čas tím, aby vás po jednom kontaktoval. To vy si musíte sehnat správné informace.“
          Nakopnu nejbližší lavičku. Už zase! Vodí mne za ručičku jako spratka!
          Zaregistruji Sářin nejistý pohled. Rychle se seberu.
         „Měly bychom zajít pro ostatní a stavit se u „Kozla“. Raději se na nic neptej!“ zarazím ji, sotva se k tomu nadechne.
 
         „Já tedy pochybuji, že tady se něco dozvíme,“ utrousí pochybovačně někdy krátce před půlnocí David po příchodu do tlumeně osvětleného zakouřeného poloprázdného výčepu v hostinci U Čertovského kozla.
          Barman za pultem v tomto „pajzlu“ se zamračí. „Jestlipak to nejsou staří známí!“ zabručí, abychom jej slyšeli. „Podnikat s vámi mi byl prašivej černej kocour dlužen. Ať ta vlčice drží laskavě projednou jazyk za zuby a nevytahuje žádnou pistoli. A nic mi tu nerozflákejte, nebo si to zaplatíte!“
          Rychlost, s jakou to vypustil z úst, a obavy v hlase jinak protřelého lovce a majitele nebezpečného podniku donutí nás všechny upřít pohledy na zmiňovanou osůbku.
          Ta pokrčí rameny.
          „Řekla bych, že když jí dáš dvojku červenýho jako tady mýmu příteli a nám dvěma pivo, zlobit se nebudeme,“ ukážu na osoby, aby bylo zřejmé, koho se která objednávka týká.
          Muž překvapeně zamrká. „Cože?! Ty?! Povídalo se, že vás dostal Správce, vampíři, dokonce jsem slyšel řeči o divoženkách z Tichýho komanda. Ty bych ti teda nepřál potkat, děvče.“
          Neztrácel čas. Začal točit zlatavý mok a na přeskáčku naléval do sklenic víno a „štamprdlí“ slivovici.
          Ignoroval objednávku podivína uprostřed místnosti a přisedl si.
          „Tak co bude dál? Akce proti vlkodlakovi na Vysočině, duchové ze Starého Brna nebo snad něco ostřejšího?“ ťukne si s rybářem a věnuje mi tázavý pohled.
Nereaguji na výzvu a obrátím do sebe panáka hned.
          „Přátelství bude pořádně relativní pojem. Mně nepřišlo, že bych ti scházela, starý brachu,“ zasyčím ironicky. „Ale proto tu nejsme. Máš slušné pivo. A informaci, o kterou jevím zájem. Možná budu schopná ti odpustit, že jsi mě nechal ve štychu a neposkytl jsi pomoc těm, kteří se zachovali jinak,“ rýpnu si ryze obchodním tónem.
Hospodský se zamračí. „Nemáš ani tušení, jak moc mi křivdíš,“ zavrčí.
          Odbydu jej mávnutím ruky. „Hledáme někoho, kdo se po nás sháněl. Po Stínových lovcích.“
          Muž si s úšklebkem založil ruce na prsou a pořádně se opřel. „V týhle hospodě se každej den staví někdo, kdo mermomocí potřebuje Stínový. Od tý doby, co jsem přišel z Trhu, se tu takhle otočila dobrá stovka podivínů. Polovině z nich šlo nějspíš vo vaše drzý mladý krky, takže kdybys mi toho NĚKOHO krapet přiblížila, nemusel bych tím výčtem strávit celou noc.“
           Jako naschvál se, sotva domluvil, ozvalo: „Hej, kde mám sakra to pivo?! Jestli budu muset čekat dalších pět minut, pudu si ho natočit sám a udělám cedník z každýho, kdo bude ode mě chtít prachy,“ vztekal se štamgasta.
           Rybář s povzdychem vstane. „Vyřídím to.“
           Přikývnu a po očku jej sleduji, jak míří k podnapilému hostu, zatímco mluvím: „Muž, nejspíš už přes šedesát. Asi působil solidním dojmem a není zrovna z těch, co se nás chystají odpravit. Člověk,“ doplním na tomto místě dost podstatné info. „Musel tu být někdy za poslední týden,“ považuji za pravděpodobné. Jde-li o říšského mága, jak se mi rozleželo v hlavě, očekávám nenápadného staříka, který zaregistroval náš návrat.
           Výčepní přikývne. Z přemýšlení jej vytrhne série atypických zvuků a konečný výkřik, než jeden z jeho stálých zákazníků proletí dveřmi. V hlavě mu naskočí pořádná sumička ušlého zisku do doby, než se zase vrátí, protože za večery u konkurence zaplatí skoro dvojnásobek… Raději se vzpamatuje. Má důvod věnovat Stínovým lovcům zvláštní pozornost. A jiné starosti.
          „Za poslední tejden tu byla asi dvacítka vobyčejnejch lidí, ale ten stařík překvapil i mě. V jeho věku se toulat po nocích ve městě a zamířit si to do jedný z nejnebezpečnějších putik v celym širym kraji… Takoví jako von obvykle spíš vezmou zlatý stránky, když něco potřebujou. Měl dost divnej vzkaz. Když chvilku počkáte, doběhnu pro něj.“
           Zvedl se a odešel dozadu. Sára s jediným nemaskovaným Meriotem se po sobě podívají.
          „Nevěřím mu, Sam. Chová se zvláštně. Siska z něj má špatný pocit a kapitán si myslí to samé,“ spustí.
           Postavím se na nohy. „Půjdu to omrknout.“
           Přiblížím se k pultu. „Dneska ti to nějak trvá, příteli. Není čas odejít do penze?“
           Odhrnu závěs, abych zjistila, že hledaný muž telefonuje. „Koukněte, mě nezajímaj vaše debilní sliby přes drát, ženská! Mám na skladě pět prázdnejch beček a chci do zejtřka dodat ty tři pěkně plný, co máte vy, jinak si najdu novýho dovozce, srozuměno?!“ práskl sluchátkem, ignoruje, že znovu vypadlo a houpe se kousek nad podlahou, a otřel si zpocený obličej.
            „Tolik obav kvůli pivu? Stárneš, příteli,“ zašklebím se pobaveně.
            Zamračeně mi vrazí do ruky lístek. „Tady to je. Ale dával bych si pozor a moc tomu nevěřil,“ dodal nejistě a vrátil se raději rychle k pultu. Zvednu houpající se sluchátko a vrátím je na původní místo…
           …Jen o pár kilometrů dál jiné ženě odpovídá do ucha už několik vteřin praviedlný tón. Podívá se na svá tři vyděšená rukojmí a s úsměvem zavěsí. Má, co chtěla. A dostane jako bonus i říšského mága. Stín bude nadšený.
 
           „Všichni, kteří půjdou, v devět hodin ve škole,“ přečtu vzkaz.
           Sára se zamračí. „Ve škole?!“
           Jen pokrčím rameny. Nemá smysl pokoušet se přemýšlet o možných odpovědích na ty stovky otázek, které nám vyplývaly stále dokola. Zítra se prostě uvidí. Nejlepší bude jít se na to pořádně vyspat.
           Dveře se tiše otevřou. Sarah se převalí na druhý bok, Siska vstane a zamžourá proti světlu.
          „Jen klid,“ ozve se známý hlas, který vlčího ducha uchlácholí.
          „My ji nevidíme, ale dozajista ty dvě může probudit, když bude chtít,“ vysvětlí David elfovi.
          „Domníval jsem se, že jsi s nimi chtěl hovořit, můj pane,“ ohradil se jeho společník uctivě.
           Odpoví mu zavrtěním hlavou. „Je jedno, zůstaneme-li, nebo se vrátíme domů, Eriene (tak se elf jmenoval). Stín obchází všude, po obou stranách brány máme nepřátele. My všichni, zemřeme jejich rukou. Nezaslouží si to,“ zabručí znepokojeně rybář.
           Elf po něm vrhne tázavý pohled. „Takže jste si vzpomněl?“
           Muž nechtěl přiznat fakt, že je tomu tak již delší dobu. Hned po té bouři, kdy se vrátili rybáři do vsi a on poprvé spatřil proměněnou Sam a elfa. Věděl, co to znamená. A odmítal tomu svěřit svůj život. Doufal, že jeho osud se pohne jiným směrem.
           „Jsi náš král. Odešli jste ze země tak dávno, že mnozí vás již nepamatují. Nemůžeš nechat svůj lid déle čekat,“ pokračoval Erien nálehavě.
           „Čekat,“ odfrkl si rybář opovržlivě, ale rychle ztlumil hlas, když se ženu, kterou sledoval, pohnula ze spaní.
           „A co vlastně ode mě čekáte, příteli? I tady uběhlo pár generací. Dvořané zapomněli. Nemám ani je, ani žádnou armádu, a už vůbec nevládnu napřirozenou mocí schopnou zničit Stín. Královská krev se zředila. Nač bych se měl vracet? Proč bych měl chtít respektovat tradice, které mi nedovolí žít tak, jak…“
           Převalím se, ale nepomáhá to. Spánek je pryč. A mám pocit, že někdo je v pokoji. Zamžourám a uklidním se, až když spatřím obrysy známých postav. Nejspíš, podle mlčení, jsem je svým probuzením přerušila v důležitém rozhovoru. Ani trochu mě netěší, že nás někdo pozoruje, když spíme.
           Zrudnu, nejspíš si toho ve tmě však stejně nevšimnou.
          „Mluvila jsem ze spaní?“ spustím s úzkostí v hlase.
          Rybář pobaveně zavrtí hlavou. „Dneska ne. Kdyby něco, budeme hned vedle,“ dodal a rychle vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře.
          Zhluboka se nadechnu. Sára okamžik mžourá do tmy, ale obě znovu rychle usínáme.
          Ráno si sotva vzpomeneme.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář