„Máte všechno, co je třeba?“ zajímá se večer rybář.
Pokrčíme rameny. Já ani Sára Blakeová toho vlastně moc nemáme ani dohromady. Dům v Anglii ani spáleniště ve Střelicích si s sebou zřejmě nevezmeme, stejně jako David svůj dům s obchodem, který nyní zamyká na klíč, jež strčí pod shnilý práh. Síla zvyku. A koneckonců – nemusí to dnes večer vyjít.
Ohlédnu se přes rameno, ale já ani Meriot, pozorující poloprázdnou ulici ve stejném směru už asi o něco déle, nic nevidíme. Přesto – jako by nás někdo sledoval.
Kolem vrátnice se protáhneme, aniž by nás někdo viděl. Cestu přes dvůr, nahoru po schodech,…
Zadýchaně stisknu kliku dveří do chodby k učebnám. Jejich zavrzání není neznámé. V tuto chvíli mám pocit, že mi puknou plíce, takže se zapomenu snažit nebýt vidět či slyšet. Stejně tu vládne tma a ticho. Samotný fakt, že není zamčeno jako večer obvykle, je s podivem. Svědčí o tom, že zde přesto někdo je.
„Jdete pozdě,“ ozve se a cvakne vypínač na druhé straně chodby. Překvapeně zíráme na mluvčího. Pro studenty persóna, respektovaný profesor se skvělými a někdy i úsměvnými přednáškami na atraktivní témata z pravěké epochy lidstva. Ovšem také přesně to, co by člověk od opravdového znalce magie čekal – starý a nenápadný.
To už se vpřed vydá David i s elfem.
„Už je to dávno, příteli,“ utrousí k překvapení nás tří zbývajících profesor.
„Vy se znáte?“ zareaguje první Sára.
„Dlouhý čas, mágu. Jsem někým jiným, ale vzpomínky… Podle elfa se dědí s krví.“
Bělovlasý profesor přikývne. „Po léta jsem hledal členy dvora, ale byl jsem obvykle až krok za vrahy. Než jsem poznal, že je načase změnit strategii. Na vysvětlování však není čas. Sbíral jsem síly na otevření průchodu déle, než byste čekali. Zestárl jsem a zeslábl, neboť v tomto světě z pradávného zdroje magie – matky země – zbývá jenom málo. Je otrávena chemií a oslabena odlesněním, ale to vám může být brzy jedno. Nyní pojďte. Očekávám potíže, měli bychom si tedy pospíšit.“
Jistě. Říšský mág, kterého po desetiletí nikdo neodhalil, je obyčejně jedním z králi nejbližších členů dvora, nezřídka jeho vychovatelem. Což nic nemění na faktu, že se cítím podvedená.
Muž otevře dveře do jedné z učeben.
Sarah Blakeová si odfrkne. Je to tu – zase. Tenkrát, před týdny, dorazila pozdě. Nyní se přímo účastní té parády. Ale věří skutečně, že nejde jen o další Stínovu léčku?
Čtyři různé artefakty – po dvou na zemi a vrchních deskách vitrín s jejich dávnými příbuznými, ohraničlovaly soci jako portál na Trh. Jako rozostřené zrcadlo, jež však neodráží místnost, nýbrž její protějšek někde tam venku.
„Bylo složité spojit nespojitelné a vytvořit a zaměřit most. Jsem si jist, že pro nikoho nebude více cesty zpět.
Tři artefakty z tohoto světa: tři přadleny a strom – symboly života na keramice tvarované ze země a prošlé ohněm, bronzová dýka stvořená, aby rozdávala smrt starým bohům, kost tvora chodícího po světě, když lidé byli ještě mladí a šamani používali skutečnou magii. Čtvrtou věcí je dávný dar od kdysi mocného krále. Pomohla mi zaměřit staré město uprostřed lesa. Doufejme, že se jako tyto nestane jen obrazem minulosti. To máte v rukou vy. Je čas odchodu. Návratu k vlastním kořenům.“
Znělo to jako bláznivá pohádka. Sen, z něhož se nevyhnutelně brzy probudíme. Ale to, ani čepel na mém hrdle, se s dobrým sněním spojit nedalo.
„Řekla bych, že nikdo nikam nepůjde,“ zasyčí mi u ucha známý hlas služebnice Nepřítele.
Ale jak..? V hlavě mi vyskočí barmanův telefonní hovor. Pět prázdných beček. Pět lidí za tři rukojmí. Vydírání, spiknutí!
„Ty…“ zavrčím. Jen se mi vysměje.
„Staří hlupáci! Ale proroctví mluví o třech. Jestli ji zabiju, jako ty ostatní, je po všem. Ne tímto, ale mým portálem půjdete.“
Bára X. začala couvat ze dveří a mně nezbývalo, než jít s ní. Jako první spatřím temnou díru nikam uprostřed nyní rozsvícené chodby. Zamrazí mne. Čtyři společníci s mágem poslušně vychází z místnosti.
„Co jsi zač?!“ zajímám se ve snaze oddálit to, co to jen půjde.
„Ne všichni elfové chtějí žít jako krysy v bludišti starých tradic a čekat, až si pro ně přijde kočka číhající za rohem. Když přivedu té kočce dostatečně tučnou kořist, zavládne v bludišti zmatek a kočka opanuje zemi docela. Už nyní má v prackách život i smrt. Proč bych tedy měla být sežrána při obraně zkažených zbytků?!“ zahučí mi do ucha.
„Tak pěkně dovnitř. Už na nás čekají,“ pokyne zbraní.
Situace se mění pouhým cvaknutím vypínače. Zmatek nastane, ovšem v trochu jiném bludišti. Využiju příležitosti a vrhám se k zemi. Vzduchem prosviští kulka za třesknutí výstřelu, podivné kulaté „cosi“, pak se ozve výkřik. Bářin výkřik.
Deru se ke světlu. Už je skoro… Vyjeknu. Do skříně vedle se něco zabodne. Šíp. Knihovnice bude mít nepochybně radost z takového vandalství vůči diplomovým pracem.
Pod prsty nahmatám vypínač a dalším tichým cvaknutím tomu učiním konec – skoro.
Stalo se toto: Sarah vystřelila na Báru, ovšem minula, stejně jako mágova ohnivá koule, která jen ožahla staré oprýskané dveře, vysypala z nich skleněné tabulky a vyletěla kamsi ke schodům za nimi. Ale kdosi, kdo je zvyklý pohybovat se v skrytu temných nocí se zakousl vražedkyni do krku. Letící šíp pocházel z luku Žužu vynořivší se zpoza Stínovy brány do záhuby. Škrábl mne a skončil ve skříni vedle. Další trefil do ramene vampíra, který pustil svoji oběť. Ta se vrhla obratem po mágovi.
„Běžte! Rychle utíkejte a vezměte čtvrtou věc!“ křikl stařec, než se mu odporná zbraň ženy z cechu vrahů zaryla hluboko do těla.
Bára se jej chtěla zbavit, ale stále ji pevně držel. Pokoušela se ze sevření vytrhnout. „Zastav je!“ zaječela na divoženku, narazila však jen do zavřených dveří, které prozíravě ohlídal Meriot, hned jak mne upír se Sarah Blakeovou do nich za oběma elfy zatlačili.
„Rychle! Jestli je ta ženská čarodějnice, neudržím je!“ zahučel kapitán.
Nebylo nač déle otálet. Nikdo z nás si nehodlal dnes počkat na smrt.
Meriot se dívá, jak mizíme v přízraku stromů pryč. Na: „Ustup!“ které se ozve zpoza solidních dřevěných dveří, rychle zareaguje i on.
Opustí svůj post a jak se vrhne k oknu otevřenému do neznáma, strhne s sebou ze skříně šperk, jež tvořil jeden z jeho rohů.
Ve změti třísek ze dveří se vrhnou do učebny obě ženy, aby spatřily, jak se průchod hroutí. Kost i nádoba se rozpadly, dýka praskla, portál vystřídala vitrína se sbírkou starých zaprášených artefaktů.
Se vzteklým vyprsknutím se Bára obrátila, až skončila nad zkrouceným tělem čaroděje s výrazem smrtelné bolesti ve tváři.
„Stejně jsem zvítězila. Umíráš a „Trojice“ nikdy neprojde,“ spustí triumfálně, ale úsměv jí zmrazí na tváři starcova slova: „Tvůj pán tě musí ještě mnohému naučit, děvče. Nepředvedl jsem nic většího než ohnivou kouli ze svého prstenu ne proto, že bych držel portál. Předvídal jsem tvůj příchod a převážnou část své moci jsem vložil do královského daru, který vzali s sebou. Až zemřu, uvolní se tomu, kdo jej má v držení. Nový říšský mág prošel, čímž je proroctví naplněno,“ zkřivil tvář ve snaze se usmát. Věnoval elfské vražedkyni posledfní pobavený pohled, a s tím výrazem se odebral vstříc starým legendám o věčnosti, o nichž také přednášel.
A Trojice vyhnanců svhne Stín
zpátky do démonu pohřbených hlubin.
Pak nejčernější z květů zrudne krví
draka, jehož duch sláb v podsvětí dlí,
do domu Smrti život navrátí.
Mistr Seccus 215 dne 2010 Věku Země