Odpolední vlak
Nehybné přítmí panuje v okolí. Skřípání ložisek brzdových jen stěží probouzí spící postávající postavy na nástupištích vlakového nádraží.
Strhané, tupě do prázdna před sebe hledící tváře lidí se obrací ke kolejím. Toužebný výraz s vidinou pátečního večera v teple domova je opustil už během dne v práci.
Přestože dopravní prostředek čekající na správném místě na svůj čas dává již tušit blízkost těch chvil, výraz nastupujících se prakticky nemění. Jsem na tom obdobně.
Zvedám mrazem ztuhlé nohy na příkrých stupních, podvědomě hledám prázdné kupé, kde by žádný nenadálý zvuk nerušil moji únavu. Pak se něco změní.
Mysl ještě několik minut před odjezdem „cvakne vypínačem“ a „nastartuje“ fantasii v očekávání každodenní scény posledního týdne, která donutí tvář k zasněnému úsměvu téměř přilepenému na ušmudlané okno.
Objevil se přesně jako jdou hodinky na mém zápěstí. Kdo? Na to vám nedovedu odpovědět. Snad jej zná někdo lépe. Jak ten člověk vypadá? Ani za spadlou hvězdu z potemnělé oblohy bych jej přesně nepopsala. Z prostého důvodu. Já sedím v tlumeně osvětleném kupé uprostřed pokročilého zimního odpoledne a on – je to muž – je tam venku za oknem.
Na oblečení není na první pohled nic moc zajímavého – čepice a bunda nevýrazných barev… Jediný detail je taška přes rameno, kde má zajisté neznámý vše potřebné pro svého společníka. Zajímá mě a podněcuje moji zvědavost spíše chování v okolí.
Prve: na paži muže sedí stejně mizerně z mé pozice viditelný dravý pták (nejsem ani za plného denního světla zrovna ornitolog, ale jedná se o něco běžného – sokol nebo tak něco), který se i přes skřípání vlaků kolem klidně drží na pevném předloktí a nehne brvou.
Sokolník jde přímo, ani se neohlédne. Ne pyšně, normálním pomalým, zato však jistým krokem, jakoby nic až na povrch betonového nástupiště pod nohama nevnímal. Neviděl svět ani lidi. Jen svoji cestu a okřídleného přítele.
A lidé poblíž jdou tupě zíraje jako přežrané ovce svými vlastními pěšinami a nevšímají si muže – jakoby neexistoval.
Chce se mi křičet: „Jak je to možné?! Otevřete přece oči a hleďte, co je před vámi!“ Nemělo by to smysl. Není to správné, není to přirozené.
Člověk měl vždy už od počátku vývoje „své starosti“, ovšem neztrácel zvědavost, nezapomínal sledovat okolí – jinak by žádný pokrok přeci neexistoval. Dnes, přestože žijeme dle svého tvrzení ve vyspělé civilizaci, zapomínáme rychle a de facto nevzpomínáme. Jsme něco jiného než arogantně sebestřední? A pak, že se svět neřítí do záhuby. Věřte v Boha či reinkarnaci – čemu chcete.
Já věřím v to, co pozoruji. Nevím, kam muž s ptákem míří, ale je na nich něco, co přitahuje moji pozornost. Mají jinou cestu než ovce kolem.
